Bedla zelenolupenná (Chlorophyllum molybdites): proč je jedovatá?
Jiří Patočka
Tento druh bedly patří do rodu Chlorophyllum, který v současné době zahrnuje 6 taxonů. Čtyři druhy byly objeveny v Evropě a dva další rostou v Austrálii nebo v jiných částech světa. V ČR roste bedla červenající (Chlorophyllum rachodes) a bedla šedohnědá (Chlorophyllum olivieri). Bedla zelenolupenná (Chlorophyllum molybdites, též Lepiota morganii) byla v Evropě nalezena pouze ve Skotsku.
Druhy rodu Chlorophyllum se
vyznačují červenající dužninou a bohužel také tím, že způsobují u některých
citlivějších lidí zdravotní obtíže. Prokazatelně jedovatá je přitom pouze bedla
zelenolupenná, v ostatních druzích žádné toxické látky objevené nebyly (Chen et
al., 2014). I přesto se po snězení bedly
červenají či šedohnědé objevují žaludeční problémy, které mohou být kombinovány
s otoky, dušností, zarudnutím pokožky a různým typem vyrážky (Liengswangwong
et al., 1987; Leudang et al., 2017). Reakce na některé látky v bedlách s
červenající dužninou mohou být poměrně vážné a situaci komplikuje skutečnost,
že někdo červenající bedly bez problémů konzumuje, zatímco jiný se jimi otráví.
Protože kožní i další projevy otravy se vyskytují nejčastěji u lidí,
kteří pokrm z těchto bedel kombinují s alkoholem, zdá se, že by mohly obsahovat
látky s podobným účinkem jako má koprin z pavučinců. U popsaných otrav však
nemusí jít nutně o stejné houby. Zdá se, že existuje poddruh zvaný
bedla červenající česká (Chlorophyllum
rhacodes var. bohemica), která je
prokazatelně jedovatá a je nyní řazena jako samostatný druh Chlorophyllum brunneum (Farl. &
Burt) Vellinga (Oliveira, 2009). Výzkumy posledních let naznačují, že bedly
rodu Chlorophyllum budou vyžadovat
revizi, protože situace o tom která je a která není jedovatá, začíná být
nepřehledná (Justo a Castro, 2003). Jinými slovy: to co považujeme za bedlu
červenající, nemusí být bedla červenající!
Vraťme se však k bedle zelenolupenné, o níž je tento
článek. Bedla zelenolupenná má bílý, 5 - 30 cm široký klobouk s hnědými
šupinami, na němž se při poškození nebo pomačkání tvoří načervenale hnědé
fleky. Třeň je vysoký 5 až 25 cm, na vrcholu o průměru 1 - 1,5 cm, hladký,
zprvu bílý, později se zbarvuje dohnědá. Lupeny jsou volné, široké, v mládí
bílé, později šedavé až nazelenalé. Prsten je dvojitý, často pohyblivý. Výtrusy
mají olivově zelenou barvu.
Houba roste na travnatých substrátech, často v městských parcích
(městská houba), kde vytváří "čarodějné kruhy". Tam kde roste, je to jedna
z nejběžnějších bedlí. Objevuje se po celé léto. Často je předmětem
sběru, protože je velká, vypadá dobře a chutná dobře, ale je bohužel jedovatá
(Young, 1980; Stenklyft a Lynn Augenstein, 1990; Bijeesh et al., 2017). Na
první pohled vypadá jako jedna z velkých jedlých bedlí např. bedla vysoká (Macrolepiota procera). Dokud se jí
nepodíváme "pod klobouk", nic nás nevaruje. Bedla zelenolupenná své
jméno nenosí nadarmo. Její lupeny jsou opravdu zelené, ale intenzita barvy je
velmi závislá na stáří plodnice. Intenzivně zelené jsou až u starších plodnic. Protože
se ale velmi často sbírají plodnice mladé, u nichž jsou lupeny ještě bílé a
nezelenají, sběratele nic nevaruje. Otravy jsou proto poměrně časté.
Tato bedla je pravděpodobně nejčastější příčinou otrav houbami v
USA (Lehmann a Khazan. 1992) a v Japonsku (Nomura et al., 2017) (viz také http://www.toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1001).
I když z literatury nejsou známy žádné smrtelné případy, i tak je
otrava velmi nepříjemná. Je doprovázena intenzivním a opakovaným zvracením (20
- 30 krát během prvních tří hodin) a lidé, kteří sní houbu k večeři, prozvrací
celou noc (Levitan aet al., 1981). Látky zodpovědné za jedovatost bedly
zelenolupenné nejsou dostatečně známy. Mohou to být specifické lektiny
(Kobayashi et al., 2004), stejně jako již dříve v houbě nalezené alkaloidy
lepiotiny (Ohta et al., 1998) nebo toxické proteiny. Jeden takový byl
nalezen japonskými autory (Yaamada et al., 2012) a byl nazván molybdophyllysin.
Je to homogenní protein s hmotností 23 kDa a je vysoce homologní s
metaloendopeptidázami (MEP) získanými z jedlých hub, jako je Grifola frondosa, Pleurotus
ostreatus a Armillaria mellea.
Tyto proteiny obsahují motiv vázající zinek HEXXH+D známý jako aspzincin. V souladu
s tím je molybdophyllysin členem deuterolysinové rodiny zinkových proteáz (Yamada
et al., 2012).
Molybdophyllysin je
gastroinestinálí iritant. Je obsažen ve všech částech houby; v největší koncentraci
v klobouku, nejnižší ve spórách. Je jedovatý pro myši, psy, kuřata i pro
člověka (Eilers a Nelson, 1974). Symptomy nastupují 1-2 hodiny po požití a
zahrnují nauzeu, zvracení, a průjem spojený se ztrátou tekutin a elektrolytů a
mohou vyústit v kritický pokles krevního tlaku a vyvolat hypovolemický šok
(Blayney et al., 1980). Symptomy přetrvávají od 4 hodin až po 7 dnů,
v závislosti a pozřené dávce. Většina pacientů se však zotaví do 24 hodin
(Stenklyft a Augenstein, 1990. Naštěstí zatím nehrozí, že byste jedovatou bedlu
zelenolupennou našli v ČR. Pokud ano, sláva vás nemine.
Literatura
Bijeesh C, Vrinda KB, Pradeep CK. Mushroom
poisoning by Chlorophyllum molybdites in Kerala. J Mycopathol Res. 2017; 54(4):
477-483.
Blayney DE, Rosenkranz E, Zettner A. Musroom poisoning from Chlorophyllum molybdites. West J Med. 1980; 132(1): 74.
Eilers FL, Nelson LP. Characterization and partial purification of the
toxin Lepiota morganii. Toxicon 1974; 12(6): 557-563.
Hashimoto K. Molybdophyllysin, a toxic metalloendopeptidase from the
tropical toadstool, Chlorophyllum molybdites. Bioorg Med Chem 2012; 20(22),
6583-6588. https://doi.org/10.1016/j.bmc.2012.09.036.
Chen Z, Zhang, P, Zhang Z. Investigation
and analysis of 102 mushroom poisoning cases in Southern China from 1994 to
2012. Fungal Diversity, 2014; 64(1): 123-131.
Justo A, Castro ML. Revisión dos Xéneros
Macrolepiota e Chlorophyllum (Agaricaceae, Basidiomycota) en Galica. Mycologia,
2003; 95(3): 442.
Kobayashi Y, Kobayashi K, Umehara K, Dohra
H, Murata T, Usui T, Kawagishi H. Purification, characterization, and sugar
binding specificity of an N-glycolylneuraminic acid-specific lectin from the
mushroom Chlorophyllum molybdites. J Biol Chem. 2004; 279(51): 53048-53055.
Lehmann PF, Khazan U. Mushroom poisoning
by Chlorophyllum molybdites in the Midwest United States. Mycopathologia, 1992;
118(1): 3-13.
Leudang S, Sikaphan S, Parnmen S,
Nantachaiphong N, Polputpisatkul D, Ramchiun S, Teeyapant P. DNA-Based Identification of Gastrointestinal
Irritant Mushrooms in the Genus Chlorophyllum: a Food Poisoning Case in Thailand.
J Health Res. 2017; 31(1): 41-49.
Levitan D, Macy JI, Weissman J. Mechanism
of gastrointestinal hemorrhage in a case of mushroom poisoning by Chlorophyllum
molybdites. Toxicon, 1981; 19(1): 179-180.
Liengswangwong V, Salvaggio JE, Lyon FL.
Lehrer SB. Basidiospore allergens: determination of optimal extraction methods.
Clin Experiment Allergy, 1987; 17(3): 191-198.
Nomura C, Masayama A, Yamaguchi M, Sakuma
D, Kajimura K. PCR-based method for the detection of toxic mushrooms causing
food-poisoning incidents. Shokuhin Eiseigaku Zasshi, 2017; 58(3): 132-142.
Ohta T, Inoue H, Kusano G, Oshima Y.
Lepiotins A and B, new alkaloids from the mushrooms, Macrolepiota neomastoidea
and Chlorophyllum molybdites. Heterocycles, 1998; 2(47): 883-891
Oliveira P. Intoxicação por ingestão de
cogumelos. Medicina Interna, 2009; 16(4): 257-263.
Stenklyft PH, Augenstein WL. Chlorophylum
molybdites – severe mushroom poisoning in child.Clin Toxicol. 1990;
28(2): 159-168.
Stenklyft PH, Augenstein WL. Chlorophylum
molybdites – severe mushroom poisoning in child.Clin Toxicol. 1990;
28(2): 159-168.
Yamada M, Tokumitsu N, Saikawa Y, Nakata M, Asano J, Miyairi K, Okuno T,
Konno K, Hashimoto K. Molybdophyllysin, a toxic metalloendopeptidase from the
tropical toadstool, Chlorophyllum molybdites. Bioorg Med Chem. 2012; 20(22): 6583-6588.
doi: 10.1016/j.bmc.2012.09.036. Epub 2012 Sep 25. PMID: 23063519.
Yamada M, Tokumitsu N, Saikawa Y, Nakata M, Asano J, Miyairi K, Okuno T, Konno
K,
Young T.
Poisonings by Chlorophyllum molybdites in Australia. Mycologist, 1989;
3(1): 11-12.