ŠPINAVÁ BOMBA
Dirty bomb
Jaroslava Kaňková
Jihočeská univerzita České Budějovice, Zdravotně sociální
fakulta
Špinavá bomba není jaderná
zbraň, ale konvenční bomba s explozivní náplní obsahující radioaktivní
materál. Nemá destruktivní sílu jaderné pumy a při jejím výbuchu se nejedná o
jadernou explozi. Špinavé bomby mohou obsahovat radioaktivní materiály jako
např. cesium (Cs137) nebo jiné radioaktivní
prvky. Taková bomba může rozptýlit radioaktivní materiál na velké ploše a
způsobit tak onemocnění nebo smrt.
A "dirty bomb" is a
conventional explosive packed with radioactive material, not a nuclear, bomb. It does not have the destructive
power of a nuclear bomb and does not involve a nuclear explosion. Dirty bombs
could contain radiological materials such as radioactive cesium (Cs137) or
other radioactive elements. Such a bomb could spread radiation over a wide area
causing illness and even death.
ÚVOD
V dnešní době představují
radiační zbraně velké riziko pro civilní obyvatelstvo. Teroristické skupiny je
mohou zneužít pro svůj útok, je to pro ně levný a konstrukčně jednoduchý
prostředek (Dalton 2002; Zink 2003). Doposud bylo vynaloženo mnoho prostředků
na to, aby se teroristé nemohli zmocnit nukleární zbraně, a poněkud byla
opomíjena závažnost útoku tzv. špinavou bombou (Bunn, Braun 2003). Nejedná se o
žádnou vědeckou novinku, protože úvahy o jejím využití se objevují již od
počátku jaderného věku. Na druhou stranu někteří odborníci varují před přehnanou
panikou a odůvodňují to tím, že existence reálné hrozby pomocí těchto zbraní
nebyla dosud prokázána (Ring 2004). Kdo tedy má pravdu? Tento článek je určen
všem kdo se chtějí poučit o tom co je
„špinavá bomba“ a dozvědět se něco možnostech jejího zneužití.
CO VLASTNĚ JE ŠPINAVÁ
BOMBA?
Špinavou bombou se myslí určité
množství méněcenného radioaktivního materiálu smíchaného s konvenční
průmyslovou trhavinou (Willis, Coleman 2003). Radiologické zbraně se zařazují
mezi zbraně hromadného ničení, do podskupiny jaderných zbraní. Ačkoliv název
„špinavá bomba“ implikuje výbuch, nelze tuto zbraň řadit do skupiny výbušných
jaderných zbraní (tam patří: atomové, vodíkové – termonukleární a neutronové
bomby). Špinavá bomba využívá nálože s konvenční náplní (např.
trinitrotoluenem) k rozptýlení radioaktivních materiálů a ve srovnání
s výbušnými jadernými zbraněmi je její bezprostřední ničivý účinek
zanedbatelný. Při jejím odpálení tedy nedochází k žádnému obrovskému
výbuchu. Její princip tkví v zamoření prostoru exploze a vzniku
radioaktivního mraku, který se rychle šíří v závislosti na síle větru,
přičemž následný spad radioaktivních částic zamořuje další a další území (Fox,
Medina 2005). To se pak stává nebezpečným pro další pobyt v něm,
z důvodu nemocí z ozáření a dlouhodobě vzniku rakoviny. Zamořenou
oblast je pak nutné dekontaminovat a to je velmi složité (Elcock et al. 2004).
Radiologický spad se totiž dokáže dobře vázat s půdou či dokonce
s betonem. Asi jedinou efektivní metodou by bylo danou oblast opustit,
nebo zbourat, vybagrovat půdu do hloubky 0,5m a veškerou suť odvézt a
zakonzervovat jako radiologický materiál. Ztráty na životech by byly nízké, ale
totéž nelze říct o škodách materiálních a ekonomických, nehledě na paniku,
kterou by takovýto úder vyvolal.
JAKÝ ÚČINEK MÁ
ŠPINAVÁ BOMBA?
k žádnému ateriálu
smíchaného s konvenční lmocí zřejmě vystaveni značnému ží vyrábět. na možno
Účinek špinavé bomby (kromě
psychologických aspektů) spočívá v zamoření určitého území radioaktivním
zářením, přičemž nejčastěji diskutovanými materiály pro tento účel jsou gama
záření produkující 60Co, 137Cs, 192Ir nebo
částice alfa vysílající 241Am a 238Pu (Van Moore 2004). V úvahu
přichází i 90Sr (Reshetin 2005). Nejdůležitější pro výrazný efekt
této bomby je vytvoření technického zařízení, schopného vytvořit radioaktivní mrak distribuující záření na
širokém prostoru (Sohier, Hardeman 2006). Nejvhodnější je aerosol.
V období studené války se při ověřování možnosti výroby „špinavých bomb“
používaly zředěné roztoky radioaktivních látek. Nejčastěji byly zkoušeny umělé
radioaktivní izotopy, které se získávaly v atomovém reaktoru ozářením
určitých stálých prvků. Dnešní teroristé se snaží buď tyto materiály získat
v již existující podobě (především ze zdrojů nacházejících se na území
bývalého Sovětského svazu), anebo se je snaží vyrábět (Ring 2004; Karam 2005).
NĚKTERÉ RADIOAKTIVNÍ
PRVKY POUŽITELNÉ K VÝROBĚ ŠPINAVÉ BOMBY
Izotop
|
Obvyklé použití
|
Plutonium-244
|
univerzity, nukleární inženýrství, nukleární fyzika
|
Americium-243
|
univerzity, detektory kouře, zařízení pro hledání
naftových ložisek, naftové vrty
|
Cesium-137
|
ozařovače potravin, sterilizace zdravotnického vybavení,
léčba rakoviny
|
Kobalt-60
|
desinfekce potravin, sterilizace zdravotnického vybavení,
léčba rakoviny
|
Stroncium-90
|
termoelektrické generátory
|
Uran
|
jaderné elektrárny, reaktory ponorek
|
Plutonium (Pu)
Plutonium je těžký, silně radioaktivní a toxický kov. Je to
uměle vytvořený chemický prvek, který se v přírodě nevyskytuje. Získává se z
vyhořelého jaderného paliva, ve kterém vzniká radioaktivní přeměnou z
přírodního uranu. Plutonium se využívá k výrobě atomové bomby, nebo ho lze
využít k výrobě jaderného paliva, pro zvláštní druh jaderného reaktoru.
Americium (Am)
Je to uměle připravený kovový prvek ze skupiny. transuranů.
Americium bylo poprvé vyrobeno v roce 1944. Vyrobila ho skupina vědců, v jejímž
čele stál Glenn T. Seaborg. Nově vzniklý prvek byl tehdy pojmenován po jméně
světadílu, na kterém vznikl. Americium vzniká ozařováním plutonia 239 neutrony.
Kovové americium se připravuje redukcí fluoridu americitého (AmF3)
parami barya. Americium je stříbřitě bílý kujný kov. Tvoří několik izotopů.
Všechny izotopy Am jsou radioaktivní. Nejstálejším z nich je 243Am s poločasem přeměny 7000 let. Americium je
nebezpečný prvek, protože je vysoce radioaktivní a může se hromadit v kostní
tkáni. Používá se jako složka přesných měřících přístrojů a jako složka
detektorů kouře. V lékařství se využívá při léčbě nádorů štítné žlázy.
Cesium (Cs)
Cesium je prvkem z řady alkalických kovů, vyznačuje se
velkou reaktivitou a mimořádně nízkým redox-potenciálem. Cesium je měkký, lehký
a stříbrolesklý kov, který mimořádně rychle reaguje s kyslíkem i vodou a v
přírodě se s ním proto setkáváme pouze ve formě sloučenin. Elementární kovové
cesium lze dlouhodobě uchovávat pod vrstvou alifatických uhlovodíků jako
petrolej nebo nafta, s kterými nereaguje. Soli cesia barví plamen fialově.
Cesium bylo objeveno roku 1860 německým chemikem Robertem W. Bunsenem a
německým fyzikem Gustavem R. Kirchhoffem za použití jimi objevené spektrální
analýzy. Díky jeho velké reaktivitě se v přírodě setkáváme pouze se
sloučeninami cesia a to pouze v mocenství Cs+. Cesium se vyskytuje
pouze vzácně jak na Zemi tak i ve vesmíru. Elementární cesium se vyrábí elektrolýzou
roztaveného chloridu cesného (CsCl) na železné anodě. Na grafitové katodě
přitom vzniká plynný chlor. Vzhledem ke své mimořádné nestálosti a reaktivitě
má kovové cesium jen minimální praktické využití. Jeho nízký ionizační
potenciál dává možnost jeho uplatnění ve fotočláncích, sloužících pro přímou
přeměnu světelné energie v elektrickou. Zároveň je proto perspektivním médiem
pro iontové motory, jako pohonné jednotky kosmických plavidel. Při výrobě
katodových trubic, pracujících s nízkotlakou náplní inertního plynu, používá se
cesia jako getru, tj. látky sloužící k zachycení a odstranění posledních zbytků
reaktivních přimíšených plynů.
Kobalt (Co)
Kobalt je namodralý, feromagnetický, tvrdý kov. Používá se v
metalurgii pro zlepšování vlastností slitin při barvení skla a keramiky a je
důležitý i biologicky. Objevil jej roku 1735 chemik George Brandt. Ozářením
stabilního izotopu kobaltu 59Co energetickými neutrony (např. v
jaderném reaktoru) vzniká nestabilní 60Co. Tento radioizotop se
rozpadá s poločasem přibližně 5 let za uvolňování silného gama-záření. Protože 60Co
lze poměrně snadno připravit a manipulace s ním není obtížná, využívá se v
medicíně jako zdroj gama-paprsků pro ozařování rakovinných nádorů a dalších
tkání. Přístroj pro ozařování se nazývá kobaltové dělo a jeho podstatou je
silná olověná ochranná schránka válcovitého tvaru, která propouští potřebné
gama-záření pouze v úzkém paprsku určeným směrem. Izotop 60Co je
využíván i v defektoskopii pro vyhledáváni vnitřních skrytých vad materiálů.
Uvolněným zářením jsou prozařovány kovové součásti důležitých aparatur –
zařízení pro jaderný průmysl, chemické reaktory pro vysoké tlaky, části
kosmických raket apod. Citlivý detektor snímá množství gama paprsků, které
materiálem projdou a výskyt vady (trhliny, chybného svaru) se projeví změnou
intenzity měřeného záření. Ozařování gama-paprsky slouží i k likvidaci hub,
plísní a dřevokazného hmyzu v historicky cenných dřevěných předmětech, které
není možno ošetřit klasickými chemickými přípravky kvůli zachování jejich
vzhledu.
Stroncium (Sr)
Poměrně měkký, lehký kov , který bouřlivě reaguje s kyslíkem
i vodou a v přírodě se s ním proto setkáváme pouze ve formě sloučenin.
Reaktivita stroncia je natolik vysoká, že může být dlouhodobě uchováváno pouze
pod vrstvou alifatických uhlovodíků (petrolej, nafta) s nimiž nereaguje. Na
vzduchu se okamžitě pokrývá vrstvou nažloutlého oxidu, práškové stroncium je na
vzduchu schopno samovolného vznícení. Soli stroncia barví plamen karmínově
červeně. Bylo objeveno roku 1790 Adairem Crawfordem. Čisté kovové stroncium poprvé izoloval sir Humphry Davy v
roce 1808 pomocí elektrolýzy. Běžné izotopy stroncia se v živých organizmech
chovají podobně jako atomy vápníku a jsou tedy naprosto neškodné. Zdravotní
rizika spojená se stronciem jsou spojena s radioaktivním izotopem 90Sr,
který vzniká při radioaktivním rozpadu uranu, tedy při výbuchu atomové bomby i
v jaderných reaktorech. Izotop 90Sr je poměrně silný beta zářič s
poločasem rozpadu 29,1 let. Pokud se dostane do živého organizmu, může se
zabudovat do kostní tkáně a je potenciálním zdrojem vzniku rakovinného bujení.
Při objektivním hodnocení jeho skutečné rizikovosti je nutno posoudit poměr
výskytu uvedeného izotopu k ostatním podobným atomům (vápník, baryum, neškodné
izotopy stroncia) a pravděpodobností vyzáření beta částice (elektron) a
následným spuštěním rakovinného bujení právě sledovaným izotopem 90Sr.
Uran (U)
Uran je radioaktivní chemický prvek, kov, patří mezi
aktinoidy. Prvek objevil v roce 1789 Martin Heinrich Klaproth, v čisté formě
byl uran izolován 1841 Eugene-Melchior Peligotem.
Prvek byl pojmenován podle tehdy nově objevené planety Uran,
která byla pojmenována podle boha Uranos v řecké mytologii. V roce 1896 zjistil
Henri Becquerel, že uran je radioaktivní a – pokud nepočítáme objev
rentgenových paprsků krátce předtím – vlastně tím radioaktivitu objevil. Pro
účely jaderného průmyslu se začal uran využívat až během (resp. po) druhé
světové války.
První umělá jaderná řetězová reakce byla spuštěna 2.
prosince 1942 italským fyzikem E. Fermim na hřišti Chicagské univerzity.
Prostřednictvím jaderného reaktoru (FBR1) byl poprvé vyroben proud 20. prosince
1951, první jaderná elektrárna byla zprovozněna v roce 1954 v SSSR. V přírodě
se uran vyskytuje ve formě směsi izotopů označovaných jako 238U
(99,276 %) a 235U (0,718 %) a jen ve velmi malé míře 234U
(0,004 %). Dnes se po tzv. obohacení uranu (zvýšení koncentrace izotopu 235U)
používá jako palivo v jaderných reaktorech nebo jako náplň jaderných bomb. Pro
využití uranu jako jaderného paliva je nutné zvýšit koncentraci izotopu 235U
z 0,72 % většinou na 2–4 %. Pro použití v jaderné bombě je koncentraci třeba
zvýšit na hodnotu okolo 50 %. Jako jaderné palivo se dá v tzv. těžkovodních
reaktorech využít rovněž 238U, je to však mnohem náročnější, proto
se tato možnost zatím v praxi příliš nevyužívá. Nadkriticky štěpitelný je
rovněž 234U. Z izotopu 238U se v rychlých množivých
reaktorech dá vyrábět plutonium, jež také může sloužit jako jaderné palivo nebo
náplň atomových bomb, tento postup se však zatím příliš nepoužívá kvůli vysokým
investičním nákladům a vyšší technologické náročnosti. Jako odpad po
obohacování uranu zbude tzv. ochuzený uran – ochuzený proto, že byl zbaven
podstatné části izotopu 235U. Ochuzený uran je pro svou vysokou
hustotu využíván všude tam, kde je žádoucí vysoká hmotnost (vyvážení, nutnost
dosáhnout vysoké kinetické energie při malém objemu).
Využívá se vedle wolframu pro výrobu protipancéřových
projektilů (tzv. šípové, přesněji podkaliberní střely – průměr střely je menší
než průměr hlavně, ze které je vystřelena). Působí zde sice především vysoká
kinetická energie střely, účinek však zesiluje i to, že po průniku projektilu
za pancíř se tlakem a třením rozžhavené částice uranu vznítí, což zvyšuje
ničivý účinek uvnitř obrněného prostoru. K dosažení tohoto efektu se střela
musí pohybovat rychlostí zvuku. Jako vedlejší produkt použití těchto střel může
dojít k radioaktivnímu zamoření, míra jeho neškodnosti nebo škodlivosti není
dosud dořešena. Velkou roli přitom hraje sice nízká radioaktivita ochuzeného
uranu, ale jeho velké rozptýlení v prostředí a možnost dostat se přímo do těla
živých organizmů (potravou, pitím nebo vdechnutím). Tyto střely byly použity
spojenci v Iráku v roce 1992, v Kosovu v roce 1999 a pravděpodobně rovněž v
Afghánistánu v roce 2001.
Účinky špinavé bomby
Účinky závisí na druhu, době a
intenzitě záření, a také na množství použitého materiálu. Dalšími faktory které
mají vliv na účinek špinavé bomby jsou hustota obyvatelstva v oblasti
nasazení, povětrnostní podmínky během a po výbuchu (déšť, směr a síla větru
apod.) či stavební materiály používané v oblasti – některé radioaktivní
substance se chemicky spojují s materiály jako beton, sklo či asfalt). Největší škody by špinavá bomba udělala
v městské zástavbě (Anderson 2006). Časopis
Scientific American v listopadu 2002 uvažoval o následcích explozivního použití
Cesia 137 s aktivitou 1,3 x 1014 becquerelů (což je materiál, který
by si teroristé mohli obstarat v bývalém SSSR) jihovýchodně od Manhattanu.
Katastrofa by byla menší než v případě Černobylu, přesto by území 800 km2
bylo zamořeno více, než připouštějí normy. Na území zhruba dvaceti ulic by
obyvatelé byli po třicet let vystaveni
zvýšenému riziku rakoviny. Areál asi 15 km2 by musel být podle
doporučení Mezinárodní komise radiologické ochrany (International Commision on
Radiological Protection) evakuován. Dokonce i kdyby povolené standardy klesly
na úroveň užívanou v okolí Černobylu, bylo by stále sto domovních bloků
neobyvatelných. Materiální škody by dosahovaly miliard amerických dolarů,
přičemž pro dekontaminaci takto velkého území v hustě obydleném městě by
neexistoval precedens. Zkušenosti by mohly být čerpány pouze z relativně malých
dekontaminací firemních prostor a ze studií prováděných v období studené války
o následcích atomové války, případně ze soudobých cvičení armád a jednotek
civilní ochrany.
Má někdo špinavou
bombu?
Předpokládá se, že snadná
příprava špinavé bomby a dostupnost radioaktivních materiálům které by se daly
využít, může lákat řadu teroristických seskupení k jejímu použití
(Branscomb 2004). Jednoznačné důkazy, že by některá teroristická skupina měla
či má špinavou bombu, ale chybí.
Platí to i
pro stále nejnebezpečnější islamistickou síť Al-Kajda, které však začínají v
rizikovosti konkurovat i další organizace. V květnu 2002 byl v USA zadržen
americký občan José Padilla, který konvertoval k islámu a přijal jméno Abdullah
al Muhajir. Měl mít velmi úzké vazby na Al-Kajdu a plánovat útok špinavou
bombou na americkém území. I podle amerických vyšetřovatelů však nebyl ve fázi,
kdy by měl určen konkrétní cíl; byl pouze vyškolen v Pákistánu pro zacházení s
výbušninami a zřejmě se pokoušel na území bývalého SSSR obstarat radioaktivní
materiály. Plány na špinavou bombu byly zajištěny i při několika akcích proti
bin Ládinově síti, přičemž zřejmě nejdále v jejím vývoji byly složky v
Afghánistánu.
Po americkém upozornění byl v
červnu 2003 v Thajsku zadržen místní občan Naron Penanam, který se pokoušel
propašovat z Laosu 30 kg Cesia 137 (materiál měl ale zřejmě ruský původ). V
témže týdnu byli v Bangkoku zatčeni příslušníci organizace Džamaa Islámíja,
která bojuje za vytvoření fundamentalistického muslimského státu v jihovýchodní
Asii a je odpovědná za teroristické útoky na Bali 12. 10. 2002, a která
plánovala útoky proti velvyslanectvím a místům navštěvovaným turisty a
především proti zasedání summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a
Tichomoří (ve dnech 20. - 21. 10. 2003 se jej měl zúčastnit i americký
prezident George Bush).
Na možné vlastnictví špinavé
bomby čečenskými teroristy upozorňují hlavně ruské úřady. Už během první války
v Čečensku v roce 1995 byl v moskevském parku objeven kontejner s radioaktivním
materiálem Cesium 137, který tam měl údajně zakopat jeden z čečenských polních
velitelů Šamil Basajev. Radioaktivita tohoto materiálu však byla nízká a
neohrozila lidské zdraví. Obavy, že alespoň některé z řady ztrát a krádeží
radioaktivních materiálů na ruském a post-sovětském území mají na svědomí
Čečenci, však přetrvává. Kromě možnosti použití špinavých bomb proti ruským
cílům a zmíněnému předání radioaktivních materiálů celosvětovým islamistickým
sítím je problematický i případný ilegální obchod s těmito materiály,
realizovaný vlivným čečenským (či jiným kavkazským) organizovaným zločinem.
Komponenty k výrobě alespoň minimálně
účinné špinavé bomby mohou mít některé státy, přičemž zdrojem materiálu mohou
být jaderné reaktory, a to včetně reaktorů v jaderných elektrárnách (Edwards
2002). Je však sporné, zda by byly ochotny špinavou bombu použít či ji předat
teroristům, protože by se tím vystavily hrozbě odvety ze strany USA. Každopádně
státem, který v poslední době deklaroval vlastnictví špinavých bomb a od nějž
pochází vysoké riziko jejich použití při případném napadení, je Korejská lidově
demokratická republika. Ta navíc disponuje i velmi důležitým prostředkem k
zasažení cíle. Jsou jimi různé typy balistických raket včetně Teapodong-1 s
doletem až 2 500 km (která byla testována v srpnu 1998) a plánované třístupňové
rakety Taepodong-2 s doletem kolem 15 000 km (která budí největší obavy USA).
Obrana proti špinavé
bombě
Existují tři metody, jejichž
vzájemným skloubením se dá úderu špinavou bombou předejít. Takovýto útok může
být namířen proti jakékoli zemi a tudíž
je nutná mezinárodní spolupráce.
1) Snížit přístup k radioaktivním materiálům
Tato metoda zahrnuje zvýšení
bezpečnostních opatření u zařízení, která uchovávají radioaktivní materiál.
Dále státní podporu programů pro přeměnu a skladování těchto materiálů; časté
kontroly a inspekce zařízení, která s materiály pracují; dotování výzkumu
zaměřeného na alternativní prostředky, jež by mohly radioaktivní materiál
nahradit.
2. Včasná detekce
Systémy pro včasnou detekci by
měly být nainstalovány v dopravních uzlech, na letištích, v přístavech,
tunelech, na nádražích, v metrech, samozřejmě v okolí státních institucí a na
dalších zranitelných místech. Takové senzory by byly propojeny s centrálou, která
by v reálném čase dostávala informace a byla by tak schopna včas adekvátně
reagovat.
3. Schopnost okamžitého a účinného zásahu
Pokud by přes všechna
bezpečnostní opatření došlo k útoku, bylo by nutné co nejrychleji dislokovat
krizový tým do dané lokality, změřit intenzitu radioaktivního záření v oblasti
exploze, ozářené území okamžitě evakuovat, ošetřit ty, kteří byli poblíž
výbuchu a dostali tak vysokou dávku ozáření. Dále bude nezbytné předpovědět
směr šíření radioaktivního spadu a evakuovat další oblasti, které by mohly být
spadem zamořeny.
LITERATURA
- ANDERSON
K.G.: Radioactive
contamination in urban areas. J. Environ. Radioactivity 2006, vol. 85, s. 151-153.
- BRANSCOMB, L.: Protecting civil society from terrorism:
the search for a sustainable strategy. Technol. Soc., 2004, vol. 26, s.
271-285.
- BUNN, G., BRAUN, C.: Terrorism potential for research
reactors compared with power reactors - Nuclear weapons, "dirty bombs,"
and truck bombs. Amer. Nebav. Sci., 2003, vol. 46, s. 714-726.
- DALTON, R.: 'Dirty bomb' scare
prompts clampdown on lab security. Nature, 2002, vol. 417, s. 776.
- EDWARDS, R.: Dirty bomb. New
Scientist, 2002, vol. 174, s. 42-45.
- ELCOCK, D., KLEMIC, G.A., TABOAS,
A.L.: Establishing remediation levels in response to a radiological
dispersal ebeny (or "dirty bomb"). Environ. Sci. Technol., 2004,
vol. 38, s. 2505-2512.
- FOX, G.A., MEDINA, V.F.:
Evaluating factors affecting the permeability of emulsions used to
stability radioactive contamination from a radiological dispersal device.
Environ. Sci. Technol., 2005, vol. 39, s. 3762-3769.
- KARAM, P.A.: Radiological
terrorism. Human Exil. Risk Assessment, 2005, vol. 11, s. 501-523.
- RESHETIN, V.P.: Estimation of radioactivity levels
associated with a Sr-90 dirty bomb event. Atmospher. Environ., 2005,
vol. 39, s. 4471-4477.
- RING, J.P.: Radiation risks and
dirty bombs. Health Physics, 2004, vol. 86, Suppl 2, s.:S42-S47.
- SOHIER, A., HARDEMAN, F.: Radiological Dispersion Devices: are we
prepared? J. Environ. Radioactivity, 2006, vol. 85, s. 171-181.
- VAN MOORE, A.: Radiological and
nuclear terrorism: are you prepared? J. Am. Coll. Radiol. 2004, vol. 1,
s.54-58.
- WILLIS, D., COLEMAN, E.A.: The
dirty bomb: management of victims of radiological weapons. Medsurg. Nurs.,
2003, vol. 12, s.397-401.
- ZINK,
J.C.: Revealing the
secrets of the dirty bomb. Power Engineering 2003, vol. 107, s. 24.
Jaroslava Kaňková
Antonína Barcala 26
370 05 Č.Budějovice
jkblot@seznam.cz