Jed ve zlatém hrdle
Zdeněk Hon
Začneme-li hovořit o živočišném
jedu, automaticky si představíme hady, škorpióny či pavouky. Pod pojmem
jedovatí živočichové se však skrývá obrovská biologická rozmanitost. Jako
jedovatí živočichové se označují ti, kteří produkují nebo ve svém těle hromadí
toxiny. Podle druhu jedových žláz se tito živočichové dělí na kryptotoxické
(nemají speciální orgán na tvorbu jedu) a fanerotoxické (mají jedový orgán). Drtivá většina jedovatých živočichů
používá svůj jed při útoku, ale některé druhy živočichů jed používají ke své
ochraně společně s výstražným zbarvením. Při útoku pak jed vypouští do
svého okolí nebo mají jed uložen v různých částech těla a stávají se tak
pro své nepřátele nepoživatelnými.
Jed ve zlatém hrdle
Zdeněk Hon
Začneme-li hovořit o živočišném
jedu, automaticky si představíme hady, škorpióny či pavouky. Pod pojmem
jedovatí živočichové se však skrývá obrovská biologická rozmanitost. Jako
jedovatí živočichové se označují ti, kteří produkují nebo ve svém těle hromadí
toxiny. Podle druhu jedových žláz se tito živočichové dělí na kryptotoxické
(nemají speciální orgán na tvorbu jedu) a fanerotoxické (mají jedovatý orgán).
Drtivá většina jedovatých živočichů
používá svůj jed při útoku, ale některé druhy živočichů jed používají ke své
ochraně společně s výstražným zbarvením. Při útoku pak jed vypouští do
svého okolí nebo mají jed uložen v různých částech těla a stávají se tak
pro své nepřátele nepoživatelnými.
Za
jedinou živočišnou třídu, jejíž příslušníci v boji o přežití nespoléhají
na jedy, byli ještě donedávna považováni ptáci. Ale v roce 1989 odchytil v
Papuy-Nové Guiney zoolog John P. Dumbacher se svými
spolupracovníky krásného černooranžového ptáka z rodu Pitohui
(čeleď Pachycephalidae).
Pták ho při odchytu poškrábal na ruce, Dumbacher si poškrábané prsty olízl a
náhle začal ochrnovat. V ústech cítil silné pálení, jako kdyby ochutnal
velmi pálivé chilli papričky nebo se dotkl jazykem devítivoltové baterie
(Dumbacher et al. 1992). Ukázalo se, že pták je jedovatý. Peří a kůže těchto až
23 cm
velkých všežravých ptáků se silnýma nohama a mohutným zobákem obsahuje
jedovatou neurotoxickou látku homobatrachotoxin, která je již známa z jihoamerických
tropických žab pralesniček rodu Phyllobates
(čeleď Dendrobatidae) a přítomna je
v nich spolu s dalšími batrachotoxiny (Patočka
et al. 1999). Jedná se o látky se strukturou steroidních alkaloidů, které
pomocí sodíkových iontů depolarizují povrchové membrány nervových buněk a
zabraňují tak normálnímu šíření nervového vzruchu, následkem čehož vzniká
paralýzy (Albuquerque et al.
1971; Daly et Spande 1986). Homobatrachotoxin v místě kontaktu s lidskou
kůží vyvolává pálení a také dráždí dýchací cesty (Bartram 2001).
V současné době je známo šest druhů ptáků rodu Pitohui a k nejvíce jedovatým se řadí pištec proměnlivý (Pitohui kirhocephalus) a pištec černohlavý (Pitohui dichrous) (Dumbacher 1997; Dumbacher et al. 2000). Zcela
nedávno zařadili vědci do seznamu jedovatých ptáků další, opět novoguinejský
druh, modrohlavého kosovce Ifrita kowaldi (čeleď Orthonychidae) (Dumbacher
et al. 2000). Obdobně jako u pralesniček se také u jedovatých ptáků
předpokládá, že výrazné zbarvení tzv. aposematické má za úkol varovat a
odstrašovat jejich přirozené nepřátele (Dumbacher et Fleischer 2001, Poulsen
1994). V kůži 65 g pištce černohlavého je obsaženo 15 až 25
µg homobatrachotoxinu a v peří 2 až
3 µg, naproti tomu kůže pralesniček obsahuje 100 až
1000 µg jedu (Dumbacher et al. 1992).
Všichni
tito výše uvedení ptáci jsou tzv. pasivně jedovatí a jejich jed je chrání před
dravci jako jsou jestřáby a hadi (Diamond 1992). Někteří vědci
se domnívají, že jed chrání ptáky pře samotnými domorodci (Kocher-Schmid 1991, 1993; Dumbacher
et Fleischer 2001) a
nebo před ektoparazity (vnější cizopasníci) jako jsou například vši (Mouritsen
et Madsen 1994; Dumbacher 1999). Nejvíce homobatrachotoxinu se nachází v peří na nohách, břichu a hrudi, aby se co nejsnadněji otíráním
dostal na čerstvě snesené vejce a povrch hnízda, a ochránil ho tak pře
predátory. Podobně jako u pralesniček se také u jedovatých
ptáků předpokládá, že jedovaté produkty kožních žláz vznikají
v souvislosti se specifickým složením potravy, v níž jsou zastoupeny
i rostlinné alkaloidy, doposud neidentifikovatelných druhů rostlin. Tyto
rostliny jsou potravou brouků rodu Choresine (čeleď
Melyridae), kteří tvoří část jejich jídelníčku (Dumbacher et
al. 2004).
Existence jedovatých ptáků
je nejenom zajímavostí pro zoology, ale jejich jed je také předmětem zájmu
mnoha farmaceutických firem i akademických pracovišť, která se snaží využít
znalostí o těchto jedech například pro získání nových léků (Patočka et al. 2000,
Patočka et al. 2001).
Literatura
Albuquerque, E. X., Daly, J. W. & Witkop, B. 1971. Batrachotoxin: Chemistry
and pharmacology. Science 172: 995-1002.
Bartram,
S. & Boland. W. 2001. Chemistry and Ecology of Toxic Birds. Chembiochem
2: 809-811.
Clayton, D. H. 1990. Mate choice in experimentally parasitized
Rock Doves: Lousy males lose. American Zoologist 30: 251-262.
Daly, J. W. &
Spande,T. F. 1986. Amphibian alkaloids:
chemistry, pharmacology, and biology. In Alkaloids:
chemical and biological perspectives,
vol. 4 (ed. S. W. Pelletier), pp. 1-274. New York: Wiley.
Diamond,
J. M. 1992. Rubbish birds are poisonous. Nature 360: 19-20.
Dumbacher,
J. P., Beehler, B. M., Spande, T. F., Garrafaro, H. M. & Daly, J. W. 1992.
Homobatrachotoxin in the genus Pitohuis:
chemical defense in birds? Science 258: 799-801.
Dumbacher, J. P. 1997. The ecology and evolution of
chemical defense in the avian genus Pitohui, PD thesis. University of Chicago,
IL, USA.
Dumbacher,
J. P., Spande, T. F. & Daly, J. W. 2000. Batrachotoxin alkaloids from
passerine
birds: a second toxic bird genus (Ifrita
kowaldi) from New Guinea. Proc Natl
Acad
Sci USA 97: 12970-12975.
Dumbacher,
J. P. & Fleischer, R. C. 2001. Phylogenetic evidence for colour pattern
convergence in toxic pitohuis: Mullerian mimicry in birds? Proc R Soc Lond 268:
1971-1976.
Dumbacher,
J. P. 1999. The evolution of toxicity in pitohuis. I. E¡ects of
homobatrachotoxin on chewing lice (order Phthiraptera). Auk 116: 957-963.
Dumbacher, J. P., Wako, A., Derrickson, S. R.,
Samuelson, A., Spande, T. F. & Daly, J. W. 2004. Melyrid beetles (Choresine): a putative source for
the batrachotoxin alkaloids found in poison-dart frogs and toxic passerine
birds". Proceedings of the National Academy of Sciences 101
(45): 15857-60.
Dumbacher,
J. P., Beehler, B. M., Spande, T. F., Garrafaro, H. M. & Daly, J. W. 1993.
Pitohui: How toxic and to whom? Science, 259:
582-583.
Chalupský,
J. 1994. Jedovatí ptáci. Vesmír 73 (1): 53
Kocher-Schmid,
C. 1993. Birds of Nokopo. Muruk 6: 1-15.
Kocher-Schmid,
C. 1991. Of people and plants: a
botanical ethnography of Nokopo Village, Madang and Morobe Provinces, Papua New
Guinea. Basler Beitrage zur Ethnologie: Band 33. Basel, Switzerland.
Legge, S. & Heinsohn, R. 1996. Kooperative
breeding in Hooded Pitohuis Pitohui dichrous. Emu 96: 139-140.
Majnep, I. S. & Bulme, R. 1977. Birds of my Kalam Country. Aukland University Press, Aukland,
New Zealand.
Mouritsen,
K. N. & Madsen, J. 1994. Toxic birds: defence against parasites? Oikos 69: 357-358.
Patočka,
J., Ardila, M.C., Vázquez, M.V. 2000. Jedy žab čeledi Dendrobatidae. Inspirace
pro bioorganickou chemii. Chem listy 94: 230-233.
Patočka,
J., Koupilová, M., Schwanhauser, W.K., Marinu, M.V.P. 2001. Epibatidine and
analogs – New trends in the development of cognitive enhancers and strong
analgetics. Voj Zdrav Listy 70: 33-38.
Patočka,
J., Schwanhauser, W.K, Marini, M.V.P. 1999. Dart poison frogs and their toxins. ASA
Newsletter 74: 16-18.
Poulsen,
B. O. 1994. Poison in Pitohui Birds:
Against Predators or Ectoparasites? EMU
94: 128-129.
Weldon
P. J. & Rappole, J. H. 1997.
A survey of birds odorous or unpalatable to humans:
Possible indications of chemical defense. Journal of Chemical Ecology 23 (11):
2609-2633.