Vítejte na webu Toxicology - Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc
Přihlásit se nebo Registrovat Domů  ·  Prof. Patočka  ·  Student ART  ·  Student RA  ·  Student KRT  ·  Doktorand  ·  Fórum  

  Moduly
· Domů
· Archív článků
· Doporučit nás
· Články na internetu
· Fotogalerie
· Poslat článek
· Průzkumy
· Připomínky
· Soubory
· Soukromé zprávy
· Statistiky
· Témata
· Top 10
· Váš účet
· Verze pro PDA
· Vyhledávání

  Skupiny uživatelů
· Prof. Patočka
· Student ART
· Student RA
· Student KRT
· Doktorand

  Kdo je online
V tuto chvíli je 9167 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde


  Články studentů ART: JED VE ZLATÉM HRDLE
Publikováno: Čtvrtek, 13.07. 2006 - 13:34:12 Od: Prof. Patocka
Aplikovaná radiobiologie a toxikologie

Jed ve zlatém hrdle

Zdeněk Hon

Začneme-li hovořit o živočišném jedu, automaticky si představíme hady, škorpióny či pavouky. Pod pojmem jedovatí živočichové se však skrývá obrovská biologická rozmanitost. Jako jedovatí živočichové se označují ti, kteří produkují nebo ve svém těle hromadí toxiny. Podle druhu jedových žláz se tito živočichové dělí na kryptotoxické (nemají speciální orgán na tvorbu jedu) a fanerotoxické (mají jedový orgán). Drtivá většina jedovatých živočichů používá svůj jed při útoku, ale některé druhy živočichů jed používají ke své ochraně společně s výstražným zbarvením. Při útoku pak jed vypouští do svého okolí nebo mají jed uložen v různých částech těla a stávají se tak pro své nepřátele nepoživatelnými.



Jed ve zlatém hrdle


Zdeněk Hon

Začneme-li hovořit o živočišném jedu, automaticky si představíme hady, škorpióny či pavouky. Pod pojmem jedovatí živočichové se však skrývá obrovská biologická rozmanitost. Jako jedovatí živočichové se označují ti, kteří produkují nebo ve svém těle hromadí toxiny. Podle druhu jedových žláz se tito živočichové dělí na kryptotoxické (nemají speciální orgán na tvorbu jedu) a fanerotoxické (mají jedovatý orgán).

Drtivá většina jedovatých živočichů používá svůj jed při útoku, ale některé druhy živočichů jed používají ke své ochraně společně s výstražným zbarvením. Při útoku pak jed vypouští do svého okolí nebo mají jed uložen v různých částech těla a stávají se tak pro své nepřátele nepoživatelnými.

Za jedinou živočišnou třídu, jejíž příslušníci v boji o přežití nespoléhají na jedy, byli ještě donedávna považováni ptáci. Ale v roce 1989 odchytil v Papuy-Nové Guiney zoolog John P. Dumbacher se svými spolupracovníky krásného černooranžového ptáka z rodu Pitohui (čeleď Pachycephalidae). Pták ho při odchytu poškrábal na ruce, Dumbacher si poškrábané prsty olízl a náhle začal ochrnovat. V ústech cítil silné pálení, jako kdyby ochutnal velmi pálivé chilli papričky nebo se dotkl jazykem devítivoltové baterie (Dumbacher et al. 1992). Ukázalo se, že pták je jedovatý. Peří a kůže těchto až 23 cm velkých všežravých ptáků se silnýma nohama a mohutným zobákem obsahuje jedovatou neurotoxickou látku homobatrachotoxin, která je již známa z jihoamerických tropických žab pralesniček rodu Phyllobates (čeleď Dendrobatidae) a přítomna je v nich spolu s dalšími batrachotoxiny (Patočka et al. 1999). Jedná se o látky se strukturou steroidních alkaloidů, které pomocí sodíkových iontů depolarizují povrchové membrány nervových buněk a zabraňují tak normálnímu šíření nervového vzruchu, následkem čehož vzniká paralýzy (Albuquerque et al. 1971; Daly et Spande 1986). Homobatrachotoxin v místě kontaktu s lidskou kůží vyvolává pálení a také dráždí dýchací cesty (Bartram 2001).

V současné době je známo šest druhů ptáků rodu Pitohui a k nejvíce jedovatým se řadí pištec proměnlivý (Pitohui kirhocephalus) a pištec černohlavý (Pitohui dichrous) (Dumbacher 1997; Dumbacher et al. 2000). Zcela nedávno zařadili vědci do seznamu jedovatých ptáků další, opět novoguinejský druh, modrohlavého kosovce Ifrita kowaldi (čeleď Orthonychidae) (Dumbacher et al. 2000). Obdobně jako u pralesniček se také u jedovatých ptáků předpokládá, že výrazné zbarvení tzv. aposematické má za úkol varovat a odstrašovat jejich přirozené nepřátele (Dumbacher et Fleischer 2001, Poulsen 1994). V kůži 65 g pištce černohlavého je obsaženo 15 až 25 µg homobatrachotoxinu a v peří 2 až 3 µg, naproti tomu kůže pralesniček obsahuje 100 až 1000 µg jedu (Dumbacher et al. 1992).

Všichni tito výše uvedení ptáci jsou tzv. pasivně jedovatí a jejich jed je chrání před dravci jako jsou jestřáby a hadi (Diamond 1992). Někteří vědci se domnívají, že jed chrání ptáky pře samotnými domorodci (Kocher-Schmid 1991, 1993; Dumbacher et Fleischer 2001) a nebo před ektoparazity (vnější cizopasníci) jako jsou například vši (Mouritsen et Madsen 1994; Dumbacher 1999). Nejvíce homobatrachotoxinu se nachází v peří na nohách, břichu a hrudi, aby se co nejsnadněji otíráním dostal na čerstvě snesené vejce a povrch hnízda, a ochránil ho tak pře predátory. Podobně jako u pralesniček se také u jedovatých ptáků předpokládá, že jedovaté produkty kožních žláz vznikají v souvislosti se specifickým složením potravy, v níž jsou zastoupeny i rostlinné alkaloidy, doposud neidentifikovatelných druhů rostlin. Tyto rostliny jsou potravou brouků rodu Choresine (čeleď Melyridae), kteří tvoří část jejich jídelníčku (Dumbacher et al. 2004).

Existence jedovatých ptáků je nejenom zajímavostí pro zoology, ale jejich jed je také předmětem zájmu mnoha farmaceutických firem i akademických pracovišť, která se snaží využít znalostí o těchto jedech například pro získání nových léků (Patočka et al. 2000, Patočka et al. 2001).

Literatura

Albuquerque, E. X., Daly, J. W. & Witkop, B. 1971. Batrachotoxin: Chemistry and pharmacology. Science 172: 995-1002.

Bartram, S. & Boland. W. 2001. Chemistry and Ecology of Toxic Birds. Chembiochem

2: 809-811.

Clayton, D. H. 1990. Mate choice in experimentally parasitized Rock Doves: Lousy males lose. American Zoologist 30: 251-262.

Daly, J. W. & Spande,T. F. 1986. Amphibian alkaloids: chemistry, pharmacology, and biology. In Alkaloids: chemical and biological perspectives, vol. 4 (ed. S. W. Pelletier), pp. 1-274. New York: Wiley.

Diamond, J. M. 1992. Rubbish birds are poisonous. Nature 360: 19-20.

Dumbacher, J. P., Beehler, B. M., Spande, T. F., Garrafaro, H. M. & Daly, J. W. 1992. Homobatrachotoxin in the genus Pitohuis: chemical defense in birds? Science 258: 799-801.

Dumbacher, J. P. 1997. The ecology and evolution of chemical defense in the avian genus Pitohui, PD thesis. University of Chicago, IL, USA.

Dumbacher, J. P., Spande, T. F. & Daly, J. W. 2000. Batrachotoxin alkaloids from

passerine birds: a second toxic bird genus (Ifrita kowaldi) from New Guinea. Proc Natl

Acad Sci USA 97: 12970-12975.

Dumbacher, J. P. & Fleischer, R. C. 2001. Phylogenetic evidence for colour pattern convergence in toxic pitohuis: Mullerian mimicry in birds? Proc R Soc Lond 268: 1971-1976.

Dumbacher, J. P. 1999. The evolution of toxicity in pitohuis. I. E¡ects of homobatrachotoxin on chewing lice (order Phthiraptera). Auk 116: 957-963.

Dumbacher, J. P., Wako, A., Derrickson, S. R., Samuelson, A., Spande, T. F. & Daly, J. W. 2004. Melyrid beetles (Choresine): a putative source for the batrachotoxin alkaloids found in poison-dart frogs and toxic passerine birds". Proceedings of the National Academy of Sciences 101 (45): 15857-60.

Dumbacher, J. P., Beehler, B. M., Spande, T. F., Garrafaro, H. M. & Daly, J. W. 1993. Pitohui: How toxic and to whom? Science, 259: 582-583.

Chalupský, J. 1994. Jedovatí ptáci. Vesmír 73 (1): 53

Kocher-Schmid, C. 1993. Birds of Nokopo. Muruk 6: 1-15.

Kocher-Schmid, C. 1991. Of people and plants: a botanical ethnography of Nokopo Village, Madang and Morobe Provinces, Papua New Guinea. Basler Beitrage zur Ethnologie: Band 33. Basel, Switzerland.

Legge, S. & Heinsohn, R. 1996. Kooperative breeding in Hooded Pitohuis Pitohui dichrous. Emu 96: 139-140.

Majnep, I. S. & Bulme, R. 1977. Birds of my Kalam Country. Aukland University Press, Aukland, New Zealand.

Mouritsen, K. N. & Madsen, J. 1994. Toxic birds: defence against parasites? Oikos 69: 357-358.

Patočka, J., Ardila, M.C., Vázquez, M.V. 2000. Jedy žab čeledi Dendrobatidae. Inspirace pro bioorganickou chemii. Chem listy 94: 230-233.

Patočka, J., Koupilová, M., Schwanhauser, W.K., Marinu, M.V.P. 2001. Epibatidine and analogs – New trends in the development of cognitive enhancers and strong analgetics. Voj Zdrav Listy 70: 33-38.

Patočka, J., Schwanhauser, W.K, Marini, M.V.P. 1999. Dart poison frogs and their toxins. ASA Newsletter 74: 16-18.

Poulsen, B. O. 1994. Poison in Pitohui Birds: Against Predators or Ectoparasites? EMU
94: 128-129.

Weldon P. J. & Rappole, J. H. 1997. A survey of birds odorous or unpalatable to humans: Possible indications of chemical defense. Journal of Chemical Ecology 23 (11): 2609-2633.


 
 
  Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.

  Související odkazy
· Více o tématu Aplikovaná radiobiologie a toxikologie
· Další články od autora Prof. Patocka


Nejčtenější článek na téma Aplikovaná radiobiologie a toxikologie:
Belladonnové alkaloidy: atropin a skopolamin


  Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 4.80
Účastníků: 21

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné


  Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

 Poslat článek Poslat článek

Související témata

Aplikovaná radiobiologie a toxikologie





Odebírat naše zprávy můžete pomocí souboru backend.php nebo ultramode.txt.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE, modified by Prof. Patočka. Všechna práva vyhrazena.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.07 sekund

Hosting: SpeedWeb.cz

Administrace