Chemická
zbraň pakobylek rodu Anisomorpha
Petr Hanák
Jedovaté
chemické látky (toxiny) jsou produkovány téměř všemi formami života – od
bakterií až po obratlovce - a hrají významnou úlohu v obranné či útočné
strategii živých organismů. Kdo někdy viděl pakobylku, která po většinu svého
života připomíná spíše nehybnou větévku, těžko uvěří, že i tento tvor je
jedovatý. Jejich dokonalé mimikry podtržené tvarem těla, ochranným zabarvením i
způsobem pohybu z nich dělá téměř neviditelné tvory. Přesto mají své nepřátele
a proti nim se některé druhy brání
štiplavým aerosolem, který vystřikují ze žláz umístěných na horní straně hrudi. Tento sekret svou konzistencí vzdáleně připomíná
latexové mléko pryšcovitých rostlin a svou vůní formaldehyd.
Moderní metody analytické chemie, jako
např.jaderná magnetická rezonance (NMR), umožnily identifikovat pestrou směs
substancí, které jsou součástí obranného sekretu pakobylek. U amerických
pakobylek rodu Anisomorpha ( A. buprestoides a A. mosntrosa) byl jako hlavní účinná složka jejich obranného
sekretu izolován desetiuhlíkový terpenoidní dialdehyd dolichodial, 2-(1-formylvinyl)-5-methylcyklopentankarbaldehyd. Dolichodial se
vyskytuje ve dvou formách, jako diol a jako dialdehyd a obě formy byly v
obranném sekretu nalezeny. Tím, že citlivé přístroje jsou schopny proměřit NMR spektrum
v množstvích odebraných jen z jednoho exempláře pakobylky, bylo možno
zjistit, že u každého jedince je poměr obou forem dolichodialu trošku jiný. Tak
se zrodila představa chemického otisku prstů, tedy unikátní kombinace dvou
látek, která je charakteristická pro každého jedince pakobylky A.
buprestoides. Nakonec se sice ukázalo, že tento poměr není konstantní, že
se v čase mění i u jednotlivých exemplářů, což ale může znamenat, že kromě
„fingerprintu – otisku prstu“ hraje přesný poměr obou forem i roli jakéhosi
kódu, využívaného v komunikaci mezi jedinci tohoto druhu.
Rod Anisomorpha je řazen do
čeledi Pseudophasmatinae a oba druhy jsou chovány teráristy i u nás.I
přes velkou reprodukční schopnost patří k poněkud náročnějším druhům,
protože se neživí jako většina druhů pakobylek břečťanem nebo listy
ostružiníků, ale vyžadují listy z keřů
ptačího zobu (Ligustrum vulgare). Další zvláštností obou druhů
je, že v dospělosti je sameček v rámci nepřetržité kopulace trvale
připojen k dvakrát větší samičce, takže se jí jakoby vozí na hřbetu. Oba
jedinci dokáží při chůzi dokonale koordinovat pohyb svých nohou, neboť i
sameček používá svých šesti nohou k pohybu. Krom toho používá tento druh
pakobylky podupávání nohama na podklad jako signál k vzájemné komunikaci.
1.
Amato I.: Individual
insects make signature venoms. Chem. Eng. News 84(39), 15, 2006.
2.
Dossey AT, Walse SS,
Rocca JR, Edison AR.
Single-Insect NMR: A new tool to probe chemical. ACS Chem. Biol. 1(8),
511–514, 2006.
Sameček pakobylky rodu Anisomorpha se
v dospělosti sice trvale vozí na hřbetě samičky, při konzumaci potravy se
ale chová dost autonomně – vyklápí se skoro jako rameno autojeřábu.
Pakobylky rodu Anisomorpha
se běžně sdružují do takovýchto skupin. Tento typ chování spolu se signalizací pomocí nohou
také podporuje představu rozvinuté komunikace mezi jedinci. Využití chemické
látky na obranu proti predátorům i pro účel vzájemné komunikace se tak celkem
nabízí.