Pěchava vápnomilná
Publikováno: Neděle, 03.04. 2022 - 14:36:29
Téma: prof Patočka


Pěchava vápnomilná

Radoslav Patočka, Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea) je tráva z čeledi lipnicovité (Poaceae), která tvoří husté trsy dorůstající výšky 25–45 cm. Tráva má šedavě zelené, 10–25 cm dlouhé a 0,3 cm široké listy. Kvete brzy z jara, od března do května. Nafialovělé či ocelově modré klásky jsou 2–3květé a vytvářejí vejčitě válcovitý lichoklas. Plodem je hnědá obilka. Pěchava roste na suchých stráních a skalách, především na vápenci, ale můžeme ji potkat i ve světlých lesích (Boublík et al., 2007; Dostál, 1950). Je dominantním druhem tzv. pěchavových trávníků (Chytrý et al., 2010). Latinské jméno získala Sesleria na počest benátského lékaře a botanika Leonarda Seslera (Clifford a Bostock, 2007).

Malhostovická pecka, v popředí Drásovský kopeček. Foto: Bc. Ivo Patočka



     V Evropě je pěchava původním druhem. V České republice se vyskytuje roztroušeně, zejména v severních a středních Čechách, na jižní Moravě je hojnější. Naše fotografie pěchavy vápnomilné pochází ze severní strany Malhostovické pecky, vápencového skalního útvaru, který je součástí přírodní památky Malhostovické kopečky, poblíž obce Malhostovice v okrese Brno-venkov, která je zařazena mezi evropsky významné lokality.
     Pěchava vápnomilná je poměrně vzácná tráva, zajímavá především geobotanicky. Jde o tzv. dealpínský druh, který v dobách ledových sestoupil z vyšších, většinou vápencových pohoří do nižších poloh a ve vhodných podmínkách (chladnějších a vlhčích, k severu orientovaných stanovištích) se zachoval dodnes (Hrouda, 2010). 
Pěchava vápnomilná. Foto: Hana Juříčková
     Pěchavu lze považovat za fakultativní halofyt, protože toleruje značné koncentrace soli. Experimenty prokázaly, že teprve při zasolení substrátu dávkou 30 g NaCl/dm3 ztrácí max. 50 % čerstvé hmoty nadzemních částí (Henschke, 2017). To tuhle okrasnou trávu předurčuje k výsadbě i tam, kde hrozí zasolení v důsledku zimní údržby. 
Literatura
Boublík K, Petřík P, Sádlo J, Hédl R, Willner W, Černý T, Kolbek J. Calcicolous beech forests and related vegetation in the Czech Republic: a comparison of formalized classifications. Preslia, 2007; 79(2): 141-161.
Clifford HT, Bostock PD. Etymological Dictionary of  Grasses. Springer, 2007,  332 p.
Dostál J. Květena ČSR. Přírodovědecké nakladatelství; 1950, 2269 p.
Henschke  M. Response of ornamental grasses cultivated under salinity stress. Acta Sci Polonorum-Hortorum Cultus, 2017; 16(1): 95-103.
Hrouda, L. Trávy a jejich příbuzní napříč biotopy III. Trávy střední Evropy: na suchu a ve vodě. Živa, 2010; (3): 110-114.
Chytrý M, Kučera T, Kočí M, Grulich V, Lustyk P (Eds.). Katalog biotopů České republiky. 2. Vydání. AOPK; 2010, 445 p.






Tento článek si můžete přečíst na webu Toxicology - Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc
http://toxicology.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1250