Nikkomyciny – přírodní inhibitory chitin-syntázy a perspektivní antimykotická antibiotika

Jiří Patočka

     Nikkomyciny představují skupinu nukleosidových peptidových antibiotik produkovaných především aktinomycetami rodu Streptomyces. Z farmakologického hlediska jsou mimořádně významné zejména nikkomycin X a nikkomycin Z, protože selektivně inhibují chitin-syntázu, enzym odpovědný za biosyntézu chitinu v buněčné stěně hub (Fiedler et al., 1982). Chitin je pro mnoho patogenních hub zásadní strukturální složkou, zatímco v lidských buňkách se nevyskytuje. Chitin-syntáza proto představuje atraktivní a relativně selektivní cíl pro vývoj nových antimykotik. Nejvíce studovaným zástupcem je nikkomycin Z, který je strukturálním analogem UDP-N-acetylglukosaminu a působí jako kompetitivní inhibitor chitin-syntázy (Decker et al., 1991). Moderní strukturní studie objasnily způsob jeho vazby v katalytickém místě enzymu a poskytly molekulární vysvětlení jeho inhibičního účinku. Nikkomyciny patří mezi zajímavé přírodní produkty s výrazným antimykotickým účinkem. Jejich význam vyplývá především z neobvyklého mechanismu účinku: místo ergosterolu nebo jeho biosyntézy, které představují cíle řady klasických antimykotik, zasahují do biosyntézy chitinu. Chitin je lineární polysacharid tvořený jednotkami N-acetylglukosaminu spojenými β-(1→4)-vazbami a je významnou součástí buněčné stěny mnoha hub.

     První nikkomyciny byly izolovány v roce 1976 z fermentačního bujónu kmene Streptomyces tendae Tü 901, přičemž jejich objev a základní charakterizaci popsali Dähn et al. (1976). Následný výzkum ukázal, že jde o nukleosidové peptidy schopné inhibovat chitin-syntázu. Nikkomyciny X a Z se staly nejvýznamnějšími reprezentanty této skupiny. Nikkomycin Z vykazuje významnou aktivitu zejména proti některým dimorfním patogenním houbám, například Coccidioides, Histoplasma a Blastomyces. Zajímavá je rovněž jeho kombinace s echinokandiny a dalšími antimykotiky. Přestože klinický vývoj nikkomycinu Z dosud nepřinesl běžně dostupné léčivo, nikkomyciny zůstávají důležitými modelovými látkami pro výzkum biologicky selektivních inhibitorů buněčné stěny hub. 

     Po chemické stránce jsou nikkomyciny komplexní nukleosidové peptidy. Jejich molekuly obsahují uracilovou nukleosidovou část spojenou s aminocukernou strukturou a peptidovou složkou. Nikkomycin Z obsahuje zejména část analogickou UDP-substrátu a charakteristickou 4-hydroxypyridinovou složku. Tato kombinace strukturálních prvků je zásadní pro jeho vazbu do aktivního místa chitin-syntázy (Chaudhary et al., 2013).  

Nikkomycin Z

Sléz přehlížený (Malva neglecta) – fytochemické složení, tradiční využití a farmakologický potenciál

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Sléz přehlížený (Malva neglecta Wallr.) je drobná jednoletá až krátce vytrvalá bylina z čeledi slézovitých (Malvaceae), která patří k běžným rostlinám evropské i západoasijské flóry. Zavlečen byl do Severní i Jižní Ameriky a Austrálie. Roste zejména na ruderálních stanovištích, podél cest, na okrajích polí, v zahradách, na rumištích a v okolí lidských sídel. Přestože bývá často považována za plevelnou rostlinu, představuje z hlediska farmakognosie zajímavý zdroj biologicky aktivních sekundárních metabolitů (Shaarifi-Rad et al, 2020). Druh je znám také pod anglickým názvem common mallow nebo dwarf mallow. V tradiční medicíně byly používány především listy, mladé nadzemní části, květy a někdy kořeny. Sléz přehlížený byl využíván zejména při zánětech sliznic, kašli, podráždění trávicího traktu a při kožních potížích (Dalar et al., 2012). Moderní experimentální výzkum se soustředil především na jeho antioxidační, protizánětlivé, antimikrobiální a hojivé vlastnosti (Memdueva et al, 2025). Je však třeba rozlišovat mezi tradičním používáním rostliny a skutečně prokázanou klinickou účinností. U M. neglecta zatím neexistuje dostatek kvalitních klinických studií, které by umožnily považovat její přípravky za standardní léčiva.

     M. neglecta je nízká rostlina s převážně poléhavými lodyhami. Listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhlé až ledvinité, obvykle mělce laločnaté a pokryté chlupy. Květy vyrůstají jednotlivě nebo v malých skupinách v paždí listů a mají charakteristickou světle růžovou až bělavou barvu s tmavšími žilkami. Plod je poltivý a rozpadá se na drobní plůdky. Morfologicky může být druh zaměňován zejména se slézem lesním (Malva sylvestris), který je rovněž léčivě významným druhem. Toto rozlišení má praktický význam, protože evropská regulace léčivých přípravků ze slézových listů zahrnuje právě listy Malva sylvestris a/nebo Malva neglecta. Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) proto považuje listy těchto druhů za společnou drogu označovanou jako Malvae folium (Marčetić  & Arsenijević, 2025).

Sléz přehlížený (Malva neglecta Wallr.). Foto:  Mgr. Zdeňka Navrátilová

Canavanin – neobvyklá aminokyselina s významnými biologickými a toxikologickými účinky

Jiří Patočka

     Canavanin je neproteinogenní aminokyselina přirozeně se vyskytující především v semenech rostlin čeledi Fabaceae (Bell, 2003). Strukturálně se jedná o analog argininu, v němž je methylenová skupina nahrazena kyslíkem, což zásadně ovlivňuje jeho biologické vlastnosti. Díky vysoké podobnosti s argininem může být canavanin inkorporován do nově syntetizovaných proteinů, čímž narušuje jejich strukturu a funkci. Tato vlastnost představuje účinný obranný mechanismus rostlin proti herbivorům a patogenům, současně však vysvětluje i jeho potenciální toxicitu u živočichů a člověka. Sekundární metabolity rostlin představují mimořádně rozmanitou skupinu sloučenin, které se podílejí na obraně proti predátorům, konkurujícím organismům i mikrobiálním patogenům. Vedle alkaloidů, terpenů a fenolických látek patří mezi významné obranné molekuly také neproteinogenní aminokyseliny. Canavanin vykazuje rovněž antimikrobiální, insekticidní a protinádorové účinky, které z něj činí zajímavou molekulu pro farmakologický výzkum (Rosenthal, 2001; Bence & Crooks, 2003; Demash et al. 2025). Cílem tohoto přehledového článku je shrnout současné poznatky o chemické struktuře, biosyntéze, biologických funkcích, toxikologii a možném terapeutickém využití canavaninu.

     Canavanin (L-2-amino-4-(guanidinooxy)butanová kyselina) je jednou z nejlépe prostudovaných neproteinogenních aminokyselin. Byl poprvé izolován ze semen rodu Canavalia, zejména z druhu Canavalia ensiformis (jack bean), podle něhož získal své jméno (Rosenthal, 1970). U některých druhů luštěnin může tvořit významnou část zásobního dusíku a dosahovat koncentrací několika procent sušiny semen. Vysoké koncentrace canavaninu chrání semena před poškozením hmyzem i savci, protože po požití interferuje s metabolismem argininu a syntézou proteinů. V posledních desetiletích se zájem o canavanin rozšířil i mimo oblast rostlinné biochemie. Byly popsány jeho imunomodulační účinky, schopnost ovlivňovat proliferaci nádorových buněk a potenciální úloha při vzniku autoimunitních reakcí (Megías et al., 2018). Tyto poznatky činí z canavaninu biologicky významnou molekulu s řadou dosud ne zcela objasněných mechanismů působení.

Současné hrozby chemického terorismu

 Jiří Patočka, Otakar Jiří Mika, Kamil Kuča

     Současné hrozby chemického terorismu se od období studené války významně změnily. Zatímco dříve byla hlavní obava spojena s použitím vojenských chemických bojových otravných látek (BOL) státními aktéry, dnes se bezpečnostní analýzy zaměřují především na možnost zneužití běžně dostupných toxických chemických látek nestátními skupinami nebo jednotlivci (Patočka & Fusek, 2004; Patočka et al., 2006). Významnou roli hraje globalizace, snadnější dostupnost chemických informací, rozvoj průmyslu a rostoucí propojení fyzické a kybernetické infrastruktury (Patočka & Středa, 2006; Patočka et al., 2018).

     Nejpravděpodobnější scénáře chemického terorismu podle bezpečnostních institucí nepředpokládají použití klasických vojenských chemických zbraní, jejichž výroba a získání jsou technicky náročné a podléhají mezinárodní kontrole (v rámci Úmluvy o zákazu chemických zbraní - CWC, jejíž dodržování dozoruje Organizace pro zákaz chemických zbraní, OPCW), i když zneužití BOL je stále reálné (Mika, 2026). Že ani tato bariéra není absolutní, ukázala japonská sekta Aum Šinrikjó. Jako nestátní aktér si dokázala tajně syntetizovat nervově paralytickou látku sarin a dvakrát ji použít proti civilistům - nejprve 27. června 1994 v Matsumotu (8 mrtvých a více než 500 zasažených) a poté 20. března 1995 při koordinovaném útoku v tokijském metru (13 mrtvých a přibližně 5 500 zasažených osob). Sekta kromě toho použila látku VX k cílené vraždě odpadlíka. Útok v tokijském metru je dodnes považován za modelový případ hromadného chemického terorismu a připomíná, že rozhodující není jen dostupnost látky, ale i odhodlání a organizační i technické zázemí pachatele (Mika, 2026; Tucker, 2000). Mnohem reálnější hrozbu však představuje zneužití průmyslových toxických chemikálií (Toxic Industrial Chemicals - TICs), které jsou ve velkých objemech využívány v chemickém průmyslu, zemědělství, vodárenství nebo dopravě (Tucker, 2000; Mika & Mašek, 2008; Patočka & Kuča, 2011; Rozsypal et al., 2016). Patří mezi ně například chlor, amoniak, oxid siřičitý nebo kyanovodík (Patočka & Měrka, 2005). Útok může spočívat v úmyslném uvolnění těchto látek během výroby, skladování nebo přepravy, případně v sabotáži průmyslových zařízení. Že nejde o čistě teoretickou hrozbu, doložila teroristická organizace tzv. Islámský stát (ISIS), která v letech 2014–2017 v Iráku a Sýrii v desítkách případů použila jako improvizované chemické zbraně chlor a sirný yperit. Chlor přitom pocházel převážně z ukořistěných úpraven vody a výroben hnojiv, yperit z dobytého sirného provozu jižně od Mosulu. Šlo o dosud nejrozsáhlejší doložené použití chemických látek nestátním aktérem v ozbrojeném konfliktu a použití sirného yperitu potvrdil i společný vyšetřovací mechanismus OPCW a OSN (OPCW-UN JIM, 2016).

Ohnivka spáleništní (Pyronema omphalodes) – pionýrská houba spálenišť a modelový organismus současné mykologie

Jiří Patočka, Lucie Zíbarová, Radoslav Patočka

     Ohnivka spáleništní (Pyronema omphalodes (Bull.) Fuckel) je drobná vřeckovýtrusná houba z čeledi Pyronemataceae, která patří mezi nejcharakterističtější tzv. pyrofilní houby, tedy druhy kolonizující místa postižená požárem (Seaver, 1909). Tento druh představuje jeden z prvních organismů osídlujících čerstvě vypálenou půdu a je považován za klasický model ekologické sukcese po požárech. Přestože je makroskopicky nenápadný a nemá žádný kulinářský význam, stal se v posledních letech významným experimentálním organismem v oblasti genomiky, evoluční biologie, ekologie a studia adaptací hub na extrémní podmínky prostředí. Taxonomicky náleží ohnivka spáleništní  do kmene Ascomycota, třídy Pezizomycetes, řádu Pezizales a čeledi Pyronemataceae. Rod Pyronema zahrnuje několik druhů specializovaných na osidlování spálenišť, přičemž nejčastěji jsou uváděny druhy P. omphalodes a P. domestici (Moore & Korf, 1963) Oba druhy jsou si morfologicky velmi podobné a jejich přesné odlišení bylo dlouhou dobu problematické. Moderní molekulární fylogenetické metody však potvrdily jejich genetickou odlišnost a umožnily přesnější taxonomické zařazení.

     Plodnice jsou drobné miskovitá apothecia dosahující průměru přibližně 3–15 mm. Zpočátku mají miskovitý tvar, později se rozprostírají a získávají téměř plochý vzhled. Barva hymenia kolísá od sytě oranžové přes lososovou až po červenooranžovou. Vnější strana plodnice bývá světlejší a jemně plstnatá. Výtrusy jsou hladké, elipsoidní, hyalinní a jejich velikost se pohybuje přibližně mezi 14–18 × 7–9 μm. Vřecka obsahují standardně osm askospor a mezi nimi se nacházejí vláknité parafýzy obsahující oranžová karotenoidová barviva (Leach, 1965).

     Ekologicky představuje Pyronema omphalodes typického pionýrského kolonizátora čerstvě vypálených stanovišť. Plodnice se mohou objevit již několik týdnů po požáru a často vytvářejí rozsáhlé oranžové porosty pokrývající popel a spálenou půdu. Tento druh využívá krátkodobě dostupné živiny vznikající spalováním organické hmoty a dokáže velmi rychle vytvořit hustou síť mycelia. Po několika týdnech až měsících obvykle mizí, protože je vytlačen konkurenčně silnějšími saprotrofními a mykorhizními houbami.

Ohnivka spáleništní (Pyronema omphalodes) po požáru v NP České Švýcarsko. Foto: Mgr. Lucie Zíbarová

Když se z bonbonu stane toxikologický problém

Kamil Kuča a Jiří Patočka

     V médiích se včera objevila zpráva o turistech, kteří po konzumaci želatinových bonbonů zakoupených v centru Prahy skončili v nemocnici. U pacientů byly popsány poruchy vědomí, nevolnost a opakované zvracení, v některých případech byla nutná intenzivní péče. Na obalech výrobků bylo deklarováno 600 mg THC, laboratorní analýza konkrétního obsahu však zatím podle zveřejněných informací není k dispozici. 

     Z toxikologického pohledu je tento případ zajímavý především tím, že připomíná zásadní rozdíl mezi inhalační a perorální expozicí kanabinoidům .Při kouření nebo vapování nastupuje účinek velmi rychle. Uživatel proto relativně brzy pozná, že látka působí, a může další příjem zastavit. U bonbonu, čokolády nebo jiné jedlé formy je situace jiná. Účinek nastupuje se zpožděním a člověk může mezitím sníst další kus, protože má pocit, že první „nefunguje“. Právě opožděný nástup účinku patří mezi charakteristická rizika jedlých kanabinoidních produktů.  Další rozdíl spočívá v metabolismu. Po perorálním podání prochází Δ9-THC játry a vzniká mimo jiné psychoaktivní 11-hydroxy-THC (11-OH-THC). Výsledný klinický účinek proto nemusí být jednoduše srovnatelný s inhalací stejného množství THC.

Chrastavec rolní (Knautia arvensis (L.) Coult.) – botanická charakteristika, fytochemické složení a biologické účinky

Jiří Patočka, Milada Mičánková, Radoslav Patočka

Chrastavec rolní (Knautia arvensis (L.) Coult.) je vytrvalá bylina z čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae, dříve Dipsacaceae), která patří mezi běžné druhy evropské květeny (Frajman et al., 2015). Vyskytuje se téměř v celé Evropě, zasahuje do západní Asie a byl zavlečen i do Severní Ameriky. Roste především na suchých až mezofilních loukách, pastvinách, mezích, světlých lesních okrajích, náspech a travnatých stráních. Díky své nenáročnosti představuje významnou složku polopřirozených luk a je důležitou nektarodárnou rostlinou podporující biodiverzitu opylujícího hmyzu (Ollerton et al., 2025). Rostlina dorůstá výšky 30–100 cm. Má přímou, většinou větvenou lodyhu s charakteristickým ochlupením. Přízemní listy tvoří růžici, jsou řapíkaté a celokrajné až mělce laločnaté, zatímco lodyžní listy bývají vstřícné, přisedlé a často hluboce peřenodílné. Květenství tvoří kulovité až ploše vyklenuté úbory složené z četných drobných květů růžové, fialové nebo světle purpurové barvy. Rostlina kvete od června do září a patří mezi významné medonosné druhy. Plodem je jednosemenná nažka (Hanzl et al., 2014).

Chrastavec rolní (Knautia arvensis). Foto: Milada Mičánková

Piperidinový alkaloid sedamin: Model pro vývoj stereoselektivních syntetických metod

Jiří Patočka

     Sedamin (sedamine) je přírodní piperidinový alkaloid, který patří mezi charakteristické sekundární metabolity čeledi Crassulaceae, zejména rodu Sedum (Bates & Sa-Ei, 2002). Z chemického hlediska představuje 2-substituovaný piperidin nesoucí β-hydroxyfenylethylový postranní řetězec (Marion et al., 1951). Přestože byl izolován již ve čtyřicátých letech 20. století, zůstává zajímavým objektem výzkumu zejména z pohledu stereochemie, biosyntézy a syntetické organické chemie. Ve srovnání s jinými piperidinovými alkaloidy, jako jsou koniin, lobelin nebo anabasin, je jeho biologická aktivita relativně málo prostudována, avšak jeho molekulární struktura se stala významným modelem pro vývoj stereoselektivních syntetických metod.

Sedamin

Sedamin byl poprvé izolován z rozchodníku prudkého (Sedum acre L.), kde se vyskytuje společně s dalšími piperidinovými alkaloidy, například sedridinem, sedininem, sedakrinem a allosedaminem (Marion, 1945). Tyto alkaloidy představují poměrně unikátní skupinu přírodních látek, která je taxonomicky omezena převážně na rod Sedum. Strukturní analýza provedená v první polovině padesátých let ukázala, že sedamin je opticky aktivní formou 1-methyl-2-(β-hydroxy-β-fenylethyl)piperidinu, čímž byla definitivně objasněna jeho chemická struktura.

Dimethametryn: chemické vlastnosti, mechanismus účinku, environmentální osud a toxikologický význam

Jiří Patočka, Kamil Kuča, Eugenie Nepovimová, Matěj Malik

     Dimethametryn je selektivní herbicid ze skupiny s-triazinů, který byl vyvinut pro regulaci jednoletých trav a širokolistých plevelů především v porostech rýže. Chemicky patří mezi methylthio-substituované triazinové herbicidy, které zahrnují také ametryn, prometryn nebo simazin (Patočka et al., 2026). Tyto látky se vyznačují vysokou biologickou účinností při nízkých aplikačních dávkách a dlouhodobým reziduálním účinkem v půdě. Přestože dimethametryn není v současnosti používán tak široce jako některé jiné triazinové herbicidy, představuje významný modelový pesticid pro studium mechanismů herbicidní toxicity, vzniku rezistence plevelů a environmentálního chování pesticidů.

Dimethametryn

     Chemický název dimethametrynu je 2-ethylamino-4-isopropylamino-6-(methylthio)-1,3,5-triazin. Molekula obsahuje aromatické triazinové jádro se dvěma amino substituenty a methylthio skupinou, které určují její fyzikálně-chemické vlastnosti i biologickou aktivitu. Dimethametryn je bílá až světle béžová krystalická látka s nízkou rozpustností ve vodě, avšak dobře rozpustná v organických rozpouštědlech. V prostředí je relativně stabilní při neutrálním pH, zatímco alkalické podmínky podporují jeho postupnou hydrolýzu. Sorpce na půdní organickou hmotu omezuje jeho mobilitu, avšak v lehkých písčitých půdách může docházet k částečnému vyplavování do podzemních vod.

Captopril a lisinopril – farmakologie, klinické využití a srovnání dvou inhibitorů angiotenzin konvertujícího enzymu

Jiří Patočka

     Captopril a lisinopril patří mezi nejvýznamnější představitele inhibitorů angiotenzin konvertujícího enzymu (ACE inhibitorů), které již více než čtyři desetiletí představují základní součást léčby arteriální hypertenze, srdečního selhání, ischemické choroby srdeční i diabetické nefropatie (Wood, 1995). Zavedení captoprilu do klinické praxe v roce 1981 znamenalo zásadní změnu v terapii kardiovaskulárních onemocnění a otevřelo cestu k vývoji dalších ACE inhibitorů, mezi nimiž lisinopril patří k nejčastěji používaným léčivům díky svému dlouhodobému účinku a příznivému farmakokinetickému profilu. Přestože oba přípravky sdílejí stejný základní mechanismus účinku, liší se chemickou strukturou, farmakokinetikou, dávkováním i některými klinickými vlastnostmi.