Hřib štíhlotřenný (Aureoboletus projectellus): americký vetřelec, který se stal evropskou jedlou houbou

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Hřib štíhlotřenný (Aureoboletus projectellus (Murrill) Halling) představuje pozoruhodný příklad mezikontinentální expanze ektomykorhizní houby. Jeho původní areál leží ve východní části Severní Ameriky, zatímco první spolehlivě doložený evropský nález pochází z Kurské kosy v Litvě, kde byl druh zaznamenán v roce 2007 (Motiejūnaitė et al., 2011). Od prvních evropských nálezů se jeho areál rychle rozšiřoval podél pobřeží Baltského moře a následně také do vnitrozemí ; v roce 2017 byl zaznamenán již v pěti evropských zemích a více než 150 km od pobřeží (Wrzosek et al., 2017). Druh je proto zajímavý nejen z mykologického, ale také z ekologického, biogeografického a invazně-ekologického hlediska.

     Z taxonomického hlediska prošel tento druh několika změnami. William Alphonso Murrill jej v roce 1938 popsal jako Ceriomyces projectellus. Ještě téhož roku jej zařadil do rodu Boletus jako Boletus projectellus a v roce 1945 Rolf Singer vytvořil kombinaci Boletellus projectellus. V roce 2015 byl na základě molekulárně-fylogenetických analýz převeden do rodu Aureoboletus jako Aureoboletus projectellus (Murrill) Halling (Halling et al., 2015). Druh je v současnosti řazen do čeledi Boletaceae a řádu Boletales.

Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) – chemické složení a biologicky aktivní látky

Jiří Patočka, Daniel Kružík, Dominik Kružík

      Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) patří k velmi hojným saprotrofním houbám evropských lesů a je významným rozkladačem dřeva. Vytváří nápadné trsy plodnic především na pařezech, odumřelých kořenech a padlém dřevě listnatých i jehličnatých dřevin. Pro člověka je významná především jako nejedlá až jedovatá houba s charakteristicky velmi hořkou chutí. (Patočka, 2021). Z chemického hlediska je však H. fasciculare mimořádně zajímavým organismem. Moderní metabolomické a genomické studie ukazují na značnou rozmanitost jeho sekundárního metabolismu a identifikovaly řadu biosyntetických genových klastrů, zejména pro terpenoidní metabolity. Chemické studie u tohoto druhu doložily seskviterpenoidy, steroidy a lanostanové triterpenoidy, organochlorové metabolity, fenolické kyseliny a další aromatické látky, zatímco studie těkavých metabolitů prokázaly bohatou produkci seskviterpenů a dalších VOC (Verhagen et al., 1998). Právě kombinace chemické rozmanitosti a schopnosti houby konkurovat jiným mikroorganismům činí z H. fasciculare zajímavý model pro studium ekologické funkce sekundárních metabolitů. Tyto látky nelze chápat pouze jako náhodný soubor „účinných látek“. Část z nich pravděpodobně představuje chemický nástroj, který houbě umožňuje kolonizovat mrtvé dřevo, omezovat konkurenty a reagovat na změny prostředí. 

Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare). Foto: Daniel Kružík

Esculentosid A: Chemická struktura, biologická aktivita, mechanismus účinku a farmakologický potenciál

Jiří Patočka, Jeroným Krištof

     Esculentosid A (EsA) patří mezi nejvýznamnější představitele skupiny triterpenických saponinů izolovaných z rostlin rodu Phytolacca (Phytolaccaceae). Spolu s esculentosidy B, C, D, H a dalšími strukturně příbuznými látkami tvoří charakteristickou skupinu sekundárních metabolitů těchto rostlin. Esculentosidy a příbuzné phytolaccosidy jsou převážně oleananové saponiny a jejich společným rysem je kombinace hydrofobního pentacyklického triterpenového skeletu s hydrofilní sacharidovou částí. Současná klasifikace zahrnuje 22 esculentosidů a 4 další phytolaccosidy, přičemž jednotlivé látky se liší zejména typem aglykonu, počtem sacharidových jednotek a jejich vazbou na C-3 a C-28 triterpenového skeletu. Esculentosid A byl původně izolován z kořenů Phytolacca esculenta, rostliny známé v češtině jako líčivka jedlá (Hejný a Slavík 1990) nebo líčidlo jedlé (Kubát 2002). V odborné literatuře se ES-A uvádí také pod synonymními názvy phytolaccosid E a phytolaccasaponin E (Bailly a Vergoten, 3020).

Historie a současnost zneužívání muchomůrky červené jako psychoaktivní drogy

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová, Kamil Kuča, Radoslav Patočka, Matěj Malík

     Muchomůrka červená (Amanita muscaria) patří k nejznámějším psychoaktivním houbám světa a současně představuje mimořádně zajímavý objekt neurofarmakologického a toxikologického výzkumu. Její výjimečné postavení však nespočívá pouze v nápadném vzhledu, ale především v tom, že jde o houbu s velmi dlouhou historií rituálního využívání. Na rozdíl od psilocybinových hub není hlavním mechanismem jejího účinku aktivace serotoninových 5-HT₂A receptorů. Psychoaktivitu této houby způsobuje především kyselina ibotenová a muscimol, dvě strukturálně příbuzné látky s výrazně odlišným působením na centrální nervový systém. Současný návrat zájmu o Amanita muscaria jako psychoaktivní drogu je pozoruhodný tím, že původně tradiční etnomykologický fenomén se v posledních letech přesunul také do prostředí internetového prodeje. Houba nebo její psychoaktivní látky, zejména muscimol, se dnes objevují v nabídce označované jako „legal psychedelics“, v doplňcích stravy i v různých jedlých výrobcích. 

Muchomůrka červená (Amanita muscaria). Foto Radoslav Patočka

Oenanthoxin a cikutoxin: neurotoxické polyacetyleny jedovatých miříkovitých rostlin

Jiří Patočka

Oenanthoxin a cikutoxin (cicutoxin) patří mezi nejvýznamnější přírodní neurotoxiny čeledi Apiaceae (miříkovité). Jsou charakteristickými toxickými sekundárními metabolity rostlin rodů Oenanthe a Cicuta, jejichž požití může vést k rychle vznikajícím křečovým stavům, poruchám vědomí, respiračnímu selhání a v závažných případech k úmrtí. Z toxikologického hlediska je významná zejména skutečnost, že oba toxiny narušují inhibiční GABAergní neurotransmisi v centrálním nervovém systému (Anet et al., 1953). 

„Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít.“

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

Toto staré lidové rčení vychází z tradičního bylinářství, které vyjadřuje víru v léčivou sílu některých rostlin.

• Bobek zde označuje plody jalovce obecného (jalovčinky). Ty se přidávaly do piva nebo pálenky pro lepší chuť i jako léčivá přísada. Jalovec byl považován za prostředek podporující trávení, byl močopudný a dezinfekční. 

• Bedrník je bedrník obecný, léčivá bylina známá už od středověku. Používal se zejména při kašli, nachlazení, horečkách a potížích s dýchacími cestami. Ve středověku se o něm říkalo: „Jez bedrník a před morem budeš bezpečný.“ 

     Smysl celého rčení lze vyjádřit současnou češtinou tak, že „Budeme-li pít pivo s jalovcem a jíst bedrník, budeme zdraví, nebudeme nemocní ani předčasně umírat.“ Jde samozřejmě o nadsázku odrážející lidovou zkušenost a tehdejší představy o léčivých účincích bylin, nikoli o vědecky potvrzené tvrzení, že tyto rostliny skutečně zabrání nemocem nebo smrti.

     Historicky se pivo s jalovcem vařilo v různých částech střední a severní Evropy. Jalovec dodával pivu pryskyřičnou, kořenitou chuť a současně působil jako mírné konzervační a aromatické činidlo. Právě k tomuto zvyku se staré české rčení vztahuje. V současné době v České republice není znám žádný pivovar, který by měl pivo s jalovcem jako stálou součást sortimentu. Občas se objeví jen sezónní nebo experimentální várky řemeslných pivovarů. Ve Skandinávii se dosud vaří tradiční selská piva, například norské farmhouse ales, při jejichž výrobě se používají větvičky jalovce nebo nálev z jalovce. Nejde však většinou o přidávání samotných bobulí (Birham et al., 2026). Ve Finsku se dodnes vyrábí tradiční pivo sahti, kde jsou jalovcové větve běžnou součástí technologie a někdy se používají i jalovcové plody (Zimmerman, 2018). Je zajímavé, že z hlediska chuti se jalovec s pivem velmi dobře snoubí – jeho silice (hlavně α-pinen, sabinen a limonen) doplňují chmelové pryskyřičné aroma. Proto se k jalovci občas vracejí moderní sládci při vaření zimních či vánočních speciálů, i když jde spíše o raritu než o tradiční výrobek.

Jalovec pohledem současné medicíny

     Jalovec obecný (Juniperus communis) patří mezi nejdéle používané léčivé rostliny v Evropě. Zatímco lidová medicína mu připisovala téměř zázračné účinky, současná medicína hodnotí jeho vlastnosti mnohem střízlivěji – některé tradiční účinky jsou podpořeny experimentálními studiemi, ale kvalitních klinických studií u lidí je poměrně málo (Raina et al., 2019).

Plody jalovce (jalovčinky)

Diaporthalasin – nový cytochalasinový metabolit mořských hub rodu Diaporthe

Jiří Patočka

     Diaporthalasin je sekundární metabolit vláknitých hub z řádu Diaporthales, který patří mezi strukturálně pozoruhodné cytochalasiny. Tyto látky představují rozsáhlou skupinu houbových sekundárních metabolitů charakterizovaných kombinací substituovaného perhydroisoindolonového, resp. izoindolonového skeletu s makrocyklickou částí. Cytochalasiny jsou významné zejména schopností ovlivňovat cytoskeletální systém buněk, především polymeraci a organizaci aktinových filament, a v důsledku toho mohou modifikovat buněčnou morfologii, motilitu, adhezi, sekreci a další procesy závislé na dynamice aktinu (Khamthong et al., 2014). Přehled sekundárních metabolitů rodu Diaporthe a jeho anamorfního rodu Phomopsis řadí diaporthalasin právě mezi cytochalasiny s prokázanou antibakteriální aktivitou. 

     Diaporthalasin byl původně popsán v roce 2014 jako nový pentacyklický cytochalasin izolovaný z mořského kmene houby označené Diaporthaceae sp. PSU-SP2/4. Tento mikroorganismus byl izolován z mořské houby odebrané u pláže Pak Meng v provincii Trang v jižním Thajsku. Chemické studium myceliálního extraktu vedlo k izolaci diaporthalasinu spolu s novým esterem označeným jako diaporthacol a několika již známými sekundárními metabolity. Struktura diaporthalasinu byla určena pomocí kombinace spektroskopických metod, zejména 1D a 2D NMR spektroskopie, HRMS, UV a IR spektroskopie. 

     Z chemického hlediska je diaporthalasin zajímavý především svou pentacyklickou cytochalasinovou architekturou. Původní studie uvádí molekulový vzorec C₃₂H₃₉NO₃ a čtrnáct stupňů nenasycenosti. Spektroskopické charakteristiky zahrnovaly absorpční pásy v UV oblasti při přibližně 225 a 275 nm a v IR spektru signály odpovídající hydroxylové skupině, ketonickému karbonylu a γ-laktamovému karbonylu. Právě přítomnost dusíku a karbonylové funkce γ-laktamu spolu s komplexním polycyklickým systémem podporuje jeho zařazení mezi cytochalasiny. 

Diaporthalasin

Altersetin – antibakteriální metabolit endofytických hub rodu Alternaria

Jiří Patočka, Matěj Malík

     Altersetin je sekundární metabolit produkovaný některými druhy endofytických hub rodu Alternaria. Poprvé byl izolován z kultivačního média dvou endofytických druhů Alternarií a popsán jako nový antibiotický přírodní produkt v roce 2002. Chemicky patří mezi tetramové kyseliny s dekalinovým skeletovým systémem a je strukturálně příbuzný známému houbovému metabolitu equisetinu. Molekulový vzorec altersetinu je C₂₄H₃₃NO₄ a relativní i absolutní konfigurace jeho stereocenter byla určena pomocí spektroskopických metod včetně NOESY a CD (Hellwig et al., 2002).

Vrbina penízková (Lysimachia nummularia L.): botanika, fytochemie, tradiční využití a biologické účinky

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Vrbina penízková (Lysimachia nummularia L.) je drobná vytrvalá bylina z čeledi prvosenkovitých (Primulaceae), která patří k charakteristickým rostlinám vlhkých stanovišť evropské krajiny. Její české druhové jméno souvisí s typickým tvarem drobných, téměř okrouhlých listů připomínajících mince. V anglicky psané literatuře se druh označuje především jako creeping Jenny nebo moneywort. V České republice je rozšířen prakticky na celém území a nejčastěji se vyskytuje na vlhkých loukách, v příkopech, na březích vodních toků a rybníků, v lužních lesích a na dalších místech s dostatečnou půdní vlhkostí. Přestože L. nummularia nepatří mezi nejznámější evropské léčivé rostliny, její chemické složení je pozoruhodné. Fytochemické studie prokázaly přítomnost flavonoidů, fenolických kyselin, triterpenoidních saponinů, tříslovin a dalších sekundárních metabolitů. Některé z těchto látek vykazují v experimentálních systémech antioxidační, antibakteriální nebo cytotoxické účinky. Zvláštní pozornost vzbudil triterpenoidní saponin nummularosid, izolovaný z podzemních částí rostliny, který vykázal cytotoxickou aktivitu vůči několika nádorovým buněčným liniím. Současné poznatky tak staví vrbinu penízkovou do zajímavé pozice mezi tradičně využívanými evropskými rostlinami, jejichž farmakologický potenciál je teprve postupně objasňován.

Botanická charakteristika

     Lysimachia nummularia je vytrvalá lysá bylina s plazivou až poléhavou lodyhou, dlouhou přibližně 10–50 cm. Lodyhy zakořeňují v uzlinách při kontaktu s půdou a rostlina se tak může vegetativně šířit a vytvářet rozsáhlejší porosty (Cholewa, 2010). Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, okrouhlé až eliptické, obvykle 10–25 mm dlouhé. Jejich charakteristický mincovitý vzhled dal rostlině její druhové jméno nummularia, odvozené od latinského nummulus, tedy „mince“. Květy vyrůstají jednotlivě v paždí listů. Mají nápadně žlutou korunu širokou přibližně 1,5 cm. Jednotlivé korunní cípy jsou eliptické až obvejčité. Plodem je tobolka. V podmínkách střední Evropy rostlina obvykle kvete od května do července. V současném botanickém systému je Lysimachia nummularia řazena do čeledi Primulaceae. Česká databáze Pladias (https://www.pladias.cz) uvádí jako akceptované jméno Lysimachia nummularia L.

Vrbina penízková (Lysimachia nummularia L.). Foto: Mgr. Zdeňka Navrátilová

Tangeretin – polymethoxyflavonoid citrusových plodů a jeho biologické účinky

Jiří Patočka, Matěj Malík, Patrik Olekšák

     Tangeretin je přírodně se vyskytující polymethoxyflavon patřící mezi charakteristické sekundární metabolity citrusových rostlin. Chemicky se jedná o 5,6,7,8,4′-pentamethoxyflavon, tedy flavonový skelet substituovaný pěti methoxylovými skupinami. Spolu s nobiletinem a sinensetinem patří mezi významné polymethoxylované flavonoidy (polymethoxylated flavones, PMF) přítomné především v citrusovém oplodí. Tangeretin se nachází zejména ve flavedu, tedy ve vnější barevné části citrusové kůry, a představuje jednu z biologicky významných složek polymethoxyflavonoidové frakce citrusových plodů [1,2]. 

Tangeretin