Nové bioaktivní látky z hnojníka třpytivého (Coprinellus micaceus)

Jiří Patočka, Milena Patočková, Jeroným Krištof

     Hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus) je široce rozšířená saprotrofní houba z čeledi Psathyrellaceae. Obecně je považován za jedlou houbu, pokud je ještě mladá a pokud není konzumována společně s alkoholem. Obsahuje látky, které mohou v kombinaci s alkoholem vyvolat tzv. koprinový syndrom (nevolnost, zvracení, bušení srdce), ačkoliv riziko je nižší než u hnojníku inkoustového. Doporučuje se nekonzumovat alkohol ani 24-48 hodin po požití těchto hub. V poslední době je hnojník třpytivý předmětem rostoucího zájmu chemiků a farmakologů (Patočka et al., 2017). Tento článek shrnuje dosavadní poznatky o dosud izolovaných bioaktivních látkách z tohoto druhu, jejich farmakologických účincích a navrhuje budoucí směry výzkumu. Diskutovány jsou především polysacharidy, nízkomolekulární metabolity a enzymatické produkty s protinádorovými, antioxidačními, imunomodulačními a antimikrobiálními vlastnostmi.

     Coprinellus micaceus (Bull.) Vilgalys, Hopple & Jacq. Johnson je hojný druh rostoucí v trsech na tlejícím dřevě a organických zbytcích. Zatímco jeho kulinářský potenciál je dobře znám, jeho fytochemická a farmakologická charakterizace zaostává za jinými léčivými houbami. Nedávné studie však odhalily řadu sekundárních metabolitů a makromolekul s významnou biologickou aktivitou, což z něj činí slibný zdroj pro bioprospecting.

Hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus). Foto: Ing. Milena Patočková

Chameleon Plant (Houttuynia cordata Thunb.): Botanical Description, Ethnobotanical Uses, and Pharmacological Potential

Jiří Patočka, Matěj Malík, Ruhi Thakur

     Houttuynia cordata Thunb. (Saururaceae), commonly known as chameleon plant or fish mint, is a perennial herb with notable polymorphism. This article summarizes its morphological characteristics, geographic distribution, and traditional uses in cuisine and folk medicine, particularly in Southeast and East Asia. It also provides an overview of current pharmacological research on its bioactive components, with an emphasis on anti-inflammatory, antimicrobial, and antiviral activities. The article further highlights the need for rigorous clinical studies to verify traditionally reported therapeutic effects and addresses the invasive potential of the species in non-native regions.

     The genus Houttuynia is monotypic, represented by a single species, Houttuynia cordata Thunb. (Lu et al., 2006). The plant is native to temperate and subtropical regions of East and Southeast Asia, from the Himalayas to Japan (Wu & Raven, 1999). Its ability to grow in diverse conditions and its distinctive aroma have led to a wide range of local names and uses. Despite its popularity in traditional systems, much of its pharmacological profile remains unexplored from the perspective of modern Western medicin.

Aplysiatoxin: Chemická struktura, biologická aktivita a jeho význam v molekulární biologii

Jiří Patočka

      Mořské sinice (cyanobakterie) představují bohatý zdroj biologicky aktivních sekundárních metabolitů s výraznými toxikologickými i farmakologickými účinky. Mezi nejvýznamnější zástupce této skupiny patří aplysiatoxin, silně účinný polyketidový toxin, který se stal klíčovou molekulou ve výzkumu buněčné signalizace (Satake et al., 2021). Přestože je znám především pro své cytotoxické účinky, sehrál aplysiatoxin zásadní roli v objasnění funkce proteinkinázy C (PKC) (Hanaki, 2018).  Aplysiatoxin byl původně izolován z mořského plže Aplysia kurodai,(Katayama  et al., 1982), avšak pozdější studie prokázaly, že jeho primárními producenty jsou filamentózní mořské sinice, zejména Lyngbya majuscula (nyní často Moorea producens) (Chlipala, et al., 2010). Tyto organismy syntetizují aplysiatoxin jako sekundární metabolit, pravděpodobně sloužící jako chemická obrana proti predátorům. Z biosyntetického hlediska patří aplysiatoxin mezi polyketidové metabolity, jejichž vznik je řízen polyketid syntázovými (PKS) komplexy. Tyto enzymové systémy umožňují tvorbu vysoce komplexních uhlíkatých skeletů s přesně definovanou stereochemií, což je charakteristické i pro aplysiatoxin (Dittmann et al., 2001).

     Aplysiatoxin je makrocyklický polyhydroxylovaný polyketid obsahující aromatický kruh a několik chirálních center. Molekula vykazuje značnou konformační rigiditu, která je klíčová pro její vazbu na biologické cíle.

Sesquiterpenoid pogostone from Pogostemon cablin: Pharmacological profile and therapeutic potential

Jiří Patočka

     Pogostone or dhelwangin (C₁₂H₁₆O₄) is a bioactive sesquiterpenoid constituent of Pogostemon cablin (Blanco) Benth (Lamiaceae), an aromatic herb widely used in traditional Chinese medicine for gastrointestinal and inflammatory conditions (van Beek & Joulain, 2018). Recent pharmacological research indicates that pogostone exhibits antimicrobial, anti-inflammatory, gastroprotective, and other biologically relevant effects (Tang et al., 2015). This review synthesizes current evidence on pogostone’s chemical characteristics, biological activities, mechanisms of action, and clinical implications, highlighting gaps and future research directions.

1. Introduction

     Pogostemon cablin (patchouli), known in traditional Chinese medicine as Guǎng Huò Xiāng has a long history of use in Asia for the treatment of dyspepsia, vomiting, diarrhea, headache, fever, and other ailments (Singh & Agrawal, 2024). Its dried aerial parts (Pogostemonis Herba) are included in various classical prescriptions and patented formulas for digestive and febrile disorders. Comprehensive phytochemical profiling has identified over a hundred constituents, with terpenoids, flavonoids, and pyrones among the major classes; pogostone is recognized as one of the principal active compounds (Wang, et al., 2025).

Mykologický a ekologický význam lakovky ametystové (Laccaria amethystina)

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Jeroným Krištof

     Lakovka ametystová (Laccaria amethystina (Huds.) Cooke, 1884) je nápadná houba z čeledi lakovkovité (Hydnangiaceae) charakteristická svým sytě fialovým zbarvením. Její intenzivní ametystové zbarvení, které je způsobeno pigmenty jako amethystin (Barros et al., 2008), ji činí snadno rozpoznatelnou, přesto je za vlhka náchylná k vyblednutí. Tento článek shrnuje současné poznatky o její taxonomii, ekologii, rozšíření, morfologických znacích a významu v ekosystémech. Jde o mykorhizní druh, který hraje významnou roli v koloběhu živin v lesních ekosystémech. Přestože je považována za jedlou, její malá dužnina a možnost záměny s jinými fialovými houbami limitují její kulinářské využití. Laccaria amethystina je druhem s širokým rozšířením v mírném pásmu severní polokoule. Druh je předmětem výzkumu nejen z hlediska mykorhizních symbióz, ale i pro svůj potenciál v akumulaci těžkých kovů (Budzyńska et al., 2025).

     Lakovka ametystová má klobouk o průměru 1–6 cm, v mládí vyklenutý, později plochý až vmáčklý, s tenkým, často zvlněným okrajem. Povrch je hygrofánní – za vlhka sytě fialový až fialově hnědý, za sucha vybledá do okrových odstínů. Hygrofánní povrch (obvykle klobouku houby) označuje vlastnost, kdy povrch za vlhka nasakuje vodu, stává se tmavším, sytěji zbarveným a často průsvitným, zatímco za sucha bledne, vysychá a získává světlejší, matný odstín. Tento jev je typický pro mnoho druhů hub, například z čeledi čirůvkovitých nebo pavučincovitých. Lupeny lakovky ametystové jsou řídce uspořádané, tlusté,  mírně sbíhavé, stejné barvy jako klobouk, často s bělavým výtrusným prachem. Třeň je válcovitý, 5–10 cm vysoký, 0,2–0,8 cm tlustý, vláknitý, barvy klobouku, často pokroucený. Dužnina je tenká, fialová, bez výrazné chuti a vůně. Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou kulovité, ostnité, 7–10 µm v průměru, což je důležitý determinační znak odlišující ji od podobných druhů rodu (Mueller, 1992).

Farmakologie indolového alkaloidu angustidinu

Jiří Patočka

     Indolové alkaloidy představují rozsáhlou a strukturně různorodou skupinu přírodních látek s výraznými biologickými účinky.  Angustidin, jeden z mnoha indolových alkaloidů, byl poprvé izolován z kůry Alstonia angustifolia Wall. ex A. DC., stromu tradičně využívaného v jihovýchodní Asii k léčbě malárie, horečky a gastrointestinálních poruch [1, 2]. Tato přehledová práce shrnuje současné poznatky o jeho farmakologických vlastnostech, mechanismech působení, farmakokinetice a potenciálním terapeutickém využití. Prezentované údaje vycházejí z preklinických studií, které naznačují významnou cytotoxickou, antimikrobiální a protizánětlivou aktivitu této látky [3].  Práce rovněž diskutuje výzvy spojené s dalším vývojem angustidinu jako farmakologické entity.

Alstonia angustifolia 

Jelenka obecná (Elaphomyces granulatus Fr.) – morfologie, ekologie, fyziologie, význam v lesních ekosystémech a další informace

Jiří Patočka, Jeroným Krištof, Jan Němec 

     Elaphomyces granulatus Fr., běžně známá jako jelenka obecná, je jednou z nejhojnějších a nejrozšířenějších hypogeálních (podzemních) hub v Evropě a Severní Americe (Hawker et al., 1967). Tento článek shrnuje současné znalosti o této významné, avšak často přehlížené houbě. Popisuje její taxonomické zařazení, makro- a mikromorfologické znaky, ekologickou niku a její úlohu jako obligátního mykorhizního symbionta především jehličnatých dřevin. Dále je diskutována její role v potravních sítích, zejména jako primární potravní zdroj pro některé druhy savců, a její potenciál jako bioindikátoru. Článek zdůrazňuje komplexní význam E. granulatus pro fungování lesních ekosystémů.

     Rod Elaphomyces (česky jelenka) zahrnuje hypogeální askomycety z řádu Eurotiales. Druh Elaphomyces granulatus byl popsán již na počátku 19. století a je považován za druhový typ rodu (Fries, 1829). Navzdory svému rozšíření zůstává kvůli podzemnímu růstu často skrytý lidskému oku. Jeho přítomnost je však zásadní pro zdraví lesa a je snadno detekovatelná prostřednictvím zbytků jeho plodnic vyhrabaných lesní zvěří.

DDT: Minulost a současnost syntetického insekticidu

Jiří Patočka, Patrik Olekšák, Radoslav Patočka, Matěj Malík

Úvod

     DDT (dichlordifenyltrichlorethan) byl jeden z prvních a nejúspěšnějších syntetických insekticidů, objevený v roce 1939. Jeho masové používání od 40. do 70. let 20. století představovalo zlom v potírání zemědělských škůdců a nemocí přenášených hmyzem, zejména malárie.  Během druhé světové války se DDT používal k ochraně vojáků před tyfem a malárií. V poválečném období se stal klíčovým nástrojem v zemědělství a veřejném zdravotnictví. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) přispěl DDT k záchraně odhadem 25 milionů životů před malárií [1]. Dnes je DDT globálně regulován, ale jeho odkaz přetrvává ve formě environmentálních a zdravotních dopadů.

Japonský pepř (Zanthoxylum piperitum) a jeho využití v potravinářství a medicíně

Jiří Patočka

     Japonský pepř, známý jako Zanthoxylum piperitum (čeleď Rutaceae), je významnou rostlinou v asijské kuchyni i tradiční medicíně. Tento článek shrnuje jeho botanické charakteristiky, fytochemické složení a rozmanité využití v potravinářství a medicíně s důrazem na vědecky podložené účinky. Rostlina je zdrojem unikátních senzorických vlastností, zejména díky přítomnosti alkylamidů (např. sanshoolů), a zároveň obsahuje řadu bioaktivních látek s potenciálním terapeutickým využitím. Tato rostlina, v Japonsku nazývaná „sanshō“ a v Číně „hua jiao“, je opadavý keř pocházející z východní Asie [1]. Na rozdíl od skutečného pepře (Piper nigrum) vytváří plody (perikarpy), které po rozžvýkání vyvolávají charakteristické brnění, chladivý a mírně znecitlivující pocit na jazyku. Tento senzorický fenomén je klíčový pro jeho kulinářské použití. V tradiční čínské a japonské medicíně se využívá k léčbě gastrointestinálních potíží, bolesti nebo parazitárních infekcí [2].