Fytochemie a farmakologie silic rostlin rodu Tanacetum

Jiří Patočka

     Rod Tanacetum (Asteraceae), (česky „řimbaby“ nebo „vratiče“) zahrnuje asi 160 druhůn rostlin, známých vysokou chemodiverzitou (Khatib et al., 2023). Rod Tanacetum je také znám produkcí silic (eterických olejů) charakeristických vůní (Mohammadhosseini & Jeszka-Skowron, 2023). Silice rostlin rodu Tanacetum představují komplexní směs těkavých látek, především monoterpenů a seskviterpenů, které hrají významnou roli v jejich chemické ekologii, farmakologii i tradičním užití. Typickými metabolity jejich silic jsou seskviterpenové laktony, flavonoidy a další fenolické látky. Tyto sloučeniny vykazují antimikrobiální, protizánětlivé, cytotoxické i insekticidní účinky (Candan et al., 2003; Bora & Sharna, 2011; Abad et al., 2013; Pavlović et al., 2014). Silice se nachází především v nadzemních částech rostlin, hlavně v květech a listech. Obsah i složení silic se liší podle druhu, geografického původu a fenologické fáze rostliny (Saritas et al., 2002). Typickými složkami jsou thujon, borneol, kafr, 1,8-cineol, chamazulen, sabinen, pinen, β-karyofylen a germakren D.

Řimbaba chocholičnatá (Tanacetum corymbosum)

Tesařík šavlozubý (Macrodontia cervicornis) a jeho chemická komunikace

 Jiří Patočka, Jana Jakubcová

     Tesařík šavlozubý (Macrodontia cervicornis) je jeden z největších brouků světa a zástupce čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae). Někdy bývá také označován piluna velkozubá. Tento impozantní druh, který může dosahovat délky až 17 cm, se vyskytuje v tropických pralesích Jižní Ameriky (zejména Ekvádor, Peru, Bolívie, Brazílie). Je zařazen jako zranitelný v Červeném seznamu IUCN. Jeho úctyhodná délka z něj dělá jednoho z největších brouků vůbec (Silva et al., 2016). Název šavlozubý odkazuje na výrazně prodloužené kusadla samců, která připomínají šavle nebo paroží jelena. Samice mají kusadla kratší. Tělo je štíhlé, hnědavé až žlutohnědé se skvrnitým vzorem.

    Stejně jako ostatní tesaříci prochází vývojem s proměnou dokonalou: vajíčko → larva → kukla → dospělec. Larvy jsou mohutné, dorůstají délky až 20 cm a žijí skrytě ve dřevě. Vyvíjejí se několik let (až 10 let), než se zakuklí. Živí se převážně trouchnivějícím, vlhkým dřevem velkých padlých stromů v tropickém pralese (Casari & Nascimento, 2019). Xylofágie je obecně složitá záležitost, která zahrnuje převážně aktivitu karbohydráz, amyláz, celuláz, hemiceluláz, polygalakturonáz a dalších podobných enzymů typických pro trávení dřeva. Bylo prokázáno, že zástupci čeledi Cerambycidae jsou schopni trávit škrob, hemicelulózu a celulózu. Předpokládá se ale, že zejména trávení posledních dvou položek závisí především na symbiotických organismech. Při konzumaci houbové tkáně přijímají celulolytické enzymy, které jim umožňují využít potenciální nutriční hodnotu rostlinné vlákniny (Dvořáček 2020). Než se zakuklí, vytváří si dutinu ve dřevě, kde probíhá přeměna v dospělce. Život dospělců je krátký – obvykle jen několik týdnů. Nepřijímají téměř žádnou potravu, hlavním účelem je rozmnožování. Samec svými velkými kusadly soupeří s jinými samci o samice.

Terpenoidy řebříčku tužebníkovitého (Achillea filipendulina)

Jiří Patočka

     Řebříček tužebníkovitý (Achillea filipendulina) je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), která je původem z oblasti Kavkazu a střední Asie. S oblibou se pěstuje v kultuře, odtud může v některých oblastech i zplaňovat. Byl zaznamenán například ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii, Německu, na severovýchodě USA (především Michigan) a v jižní Kanadě, Kalifornii, jihovýchodní Austrálii, ale také u nás. Roste na suchých skalnatých svazích, horských loukách, při okrajích křovin i na lesních světlinách. V Evropě se objevuje především v okolí lidských sídel a zahrad, podél cest, ve starých a třeba už i zanedbaných parkových úpravách, na stanovištích slunných. Kvete od července do srpna. Jeho lodyha je přímá, jednoduchá, oblá, tupě žebernatá, 60–100 cm vysoká, řídce chlupatá nebo olysalá. Listy jsou šedozelené, chlupaté a žláznatě tečkované Dolní listy jsou řapíkaté, střední a horní přisedlé. Žluté květy jsou nahloučeny v úborech v poštu 30 až 50 ks a plodem je nažka (Liu et al., 2025.

Řebříček tužebníkovitý (Achillea filipendulina)

α-Amanitin – současné poznatky o toxikologii, mechanismu účinku a možnostech jeho terapeutického využití

Jiří Patočka

     α-Amanitin je bicyklický oktapeptid patřící mezi amatoxiny, vysoce toxické sekundární metabolity produkované zejména druhy hub rodu Amanita, jako jsou muchomůrka zelená (A. phalloides), muchomůrka jízlivá (A. virosa) a A. bisporigera. Je jedním z nejúčinnějších známých inhibitorů eukaryotické RNA polymerázy II a III, nikoli však RNA polymerázy I , čímž blokuje transkripci mRNA a následně i proteosyntézu (Bushnell et al., 2002; Enjalbert et al., 2002). Je to smrtící toxin. α-Amanitin je mimořádně stabilní vůči teplu, kyselému prostředí i enzymatické degradaci (Vetter, 1998), což zvyšuje jeho perzistenci v organismu a obtížnost léčby při otravách (Zhao et al., 2023).

Chemická komunikace pilořitky velké

Jiří Patočka, Jana Jakubcová

     Pilořitka velká (Urocerus gigas) je nápadný druh blanokřídlého hmyzu (Symphyta, čeledi Siricidae), který může měřit až 4 cm (Benson, 1943). Přestože vypadá trochu jako obrovská vosa a samice mají na zadečku dlouhý kladélko, není člověku nebezpečná – nebodá. Pilořitka velká má žluto-černé zbarvení, které imituje vosu či sršně. To ji chrání před predátory. Dlouhé kladélko samice lidé často mylně považují za žihadlo. Slouží však pouze k vrtání do dřeva a kladení vajíček. 

Samice pilořitky velké (Urocerus gigas).

Hlíva ústřičná: Poklad z říše hub a jeho mimořádný vliv na zdraví

Radoslav Patočka, Hana Juříčková, Jiří Patočka

     Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) je jedna z nejznámějších a nejdostupnějších jedlých hub, která si však nezaslouží pozornost pouze pro svou lahodnou chuť a všestrannost v kuchyni. Tento nenápadný druh, rostoucí často v trsech na kmenech listnatých stromů, je již po staletí ceněn pro své výjimečné léčivé účinky (Patočka et al., 2021). Moderní věda nyní potvrzuje to, co tradiční medicína věděla dlouho – hlíva je mocným spojencem našeho zdraví (Deepalakshmi & Mirunalini, 2014).

Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus). Foto: Hana Juříčková

Marfurachinociny – seskviterpenická antibiotika

Jiří Patočka

     Marfurachinociny představují specifickou skupinu sesterských seskviterpenických antibiotik, které byly izolovány z mořských i půdních mikroorganismů, zejména z aktinomycet. Patří do širšího souboru terpenoidních přírodních látek s výraznou biologickou aktivitou. Jejich struktura je založena na seskviterpenovém skeletu (C₁₅), modifikovaném charakteristickými chinonovými a hydrochinonovými jednotkami, což jim propůjčuje významnou antibakteriální aktivitu (Song et al., 2013). Marfurachinociny lze zařadit mezi seskviterpenické chinony, kde se terpenový základ váže na chinonové jádro prostřednictvím uhlíkových či kyslíkatých vazeb.

Kamejka modronachová (Buglossoides  purpurocaerulea (L.)

Radoslav Patočka, Jiří Patočka

     Kamejka modronachová (Buglossoides purpurocaerulea (L.) I.M. Johnst.) je trvalá bylina z čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Dříve byla často řazena do rodu Lithospermum a lze se tedy setkat i s jejím starším názvem Lithospermum purpurocaeruleum L.( Weigend et al., 2016). Rostlina má přímou, drsně chlupatou lodyhu, vysokou 20 – 50 cm, kopinaté až podlouhle vejčité listy a nápadné, modrofialové až purpurově modré květy.  Zajímavým rysem květů kamejky modronachové je, že v průběhu svého života mění barvu – při otevření mají růžovo-červený nádech, postupně se mění do modrého odstínu. Jejich koruna je  nálevkovitá, 12–15 mm dlouhá. Kamejka kvete od května do června, květy jsou opylovány hmyzem (včely, čmeláci) a plodem jsou lesklé, bělavé až šedé tvrdky, typické pro brutnákovité (Polívka 1900).

Pararorin A: Isoindolinonový alkaloid

Jiří Patočka

   Pararorin A je nedávno objevený isoindolinonový alkaloid (Chen et al., 2024). Tyto alkaloidy sou deriváty isoindolu (regioisomeru běžnějšího indolu) s oxidační modifikací vedoucí k zavedení karbonylové funkce na pozici 1. Alkaloidy s motivem isoindolinononu (1,3-dihydro-2H-isoindol-1-on) jsou poměrně  vzácné. V literatuře  je známo jen omezené množství přirozeně se vyskytujících isoindolinonoů   a to často v rámci komplexních alkaloidových struktur či meroterpenoidů (Spec  & Magauer, 2013). Tyto látky jsou zajímavé nejen z hlediska biochemické syntézy, ale i z hlediska jejich biologické aktivity.

     Isoindolinonové struktury mohou vznikat biosynteticky z prekurzorů, které obsahují jádro isoindolinu, který je následně oxidován či enzymaticky modifikován (Weintraub & Wang, 2023). V nedávné době bylo objeveno několik nových isoindolinonů izolovaných z hub nebo endofytních hub, s různou biologickou aktivitou (Yin  et al., 2017; Savela  & Méndez‐Gálvez, 2021; Hang et al., 2022; Luo et al., 2025). Takovou látkou je také pararorin A, kterému je věnován tento článek.

Rhodotus palmatus (hlívovec ostnovýtrusý): souhrn nejnovějších poznatků

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Patrik Olekšák

     Rhodotus palmatus je houba, která je jediným druhem monotypického rodu Rhodotus z čeledi Physalacriaceae.  Houba má rozsáhlé, ale poměrně sporadické rozšíření – roste v Evropě, Asii (včetně Japonska, Koreje), v severní Africe, v Severní Americe a Kanadě .  Je to houba saprotrofní, žijící na rozkládajícím se dřevě listnatých stromů – především jilmů, kaštanů, jasanů, líp, javorů a dalších – často v blízkosti vodních toků . Ve Spojených státech byla zaznamenána na tulipánovníku (Liriodendron), javoru, lípě a jilmu. Preferuje vlhké listnaté lesy. Objevuje se od jara do pozdního podzimu, v Evropě i v zimě (Bujakiewicz a Nita, 2004).

     V Evropě je tato houba považována za relativně běžnou. V Nizozemsku byla od roku 1990 zaznamenána na 170 lokalitách. V Německu je známo 45 lokalit, Norsko a Švédsko mají 15, respektive 10 lokalit. V mnoha dalších zemích byl R. palmatus zaznamenán na jedné až několika lokalitách. Je zařazen do Červených knih 11 zemí, většinou jako EN nebo CR, např. Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Česko, Polsko, Slovensko, Rumunsko, Arménie, Rakousko, Norsko a Švédsko. Tento druh je zákonem chráněn v několika evropských zemích, např. v Polsku, Slovensku, Estonsku a Srbsku (Iršėnaitė et al., 2019).  Evropská část populace je považována za zranitelnou kvůli poklesu hostitelských stromů až o 30–40 % v důsledku houbových patogenů, které ničí jeho primární hostitele, jilmy a jasany. Je důležité chránit mrtvé dřevo padlých stromů, a to nejen v lesích, ale i v parcích a městských oblastech, kde jilmy nebo jasany hynou. Pokles populace v jiných částech jejího rozšíření (tj. Severní Amerika a Asie) nebyl kvantifikován, ale druh je celkově na ústupu.  V České republice je v současné době jen málo lokalit, kde byl hlívovec ostnovýtrusý pozorován: na Šumavě, v Českém lese, v údolí Berounky, v Hrubém Jeseníku a v oblasti soutoku Dyje a Moravy. V České republice je hlívovec chráněn dle vyhlášky č. 395/92 Sb. zákona 114/92 Sb. jako kriticky ohrožený druh (Holec a Beran, 2006).