Ektatomin – toxin tropických mravenců a jeho možný medicínský význam

Jiří Patočka, Jana Jakubcová, Sandra Maria Barbalho

     V tropických lesích Střední a Jižní Ameriky, Austrálii a na ostrovech jihovýchodní Asie žije skupina mravenců z podčeledi Ectatomminae. Tito mravenci nejsou příliš známí mimo odborné kruhy, ale představují fascinující příklad evolučního přizpůsobení – jejich složité jedy obsahují celou řadu biologicky aktivních látek s potenciálem pro medicínu a farmakologii.  Kolonie těchto mravenců bývají malé, obvykle o několika stovkách jedinců, ale někdy i méně. Velikost těchto mravenců bývá střední či spíše menší – většinou od 3 do 9 mm podle druhu. Hnízdí v půdě, pod kameny nebo v tlejícím dřevě, kde loví drobné členovce – pavouky, larvy hmyzu či termity. Proti predátorům i při lovu používají žihadlo s jedem, jehož chemické složení se mezi jednotlivými druhy značně liší. Z hlediska biochemie patří jejich jed k nejzajímavějším přírodním toxinovým směsím hmyzí říše. Aktuálně dostupné informace ukazují, že mravenčí jedy obsahují komplexní směs chemických látek, včetně proteinů, peptidů, biogenních aminů, uhlovodíků a dalších organických molekul (Wanandy 2021).

     Podčeleď mravenců Ectatomminae byla rozpoznána jako samostatná v rámci novějších revizí fylogenetických vztahů, oddělující některé rody, které dříve spadaly do Ponerinae. V rámci této podčeledi existují různé rody, mezi významné patří například Ectatomma, Gnamptogenys, Heteroponera, Stictoponera, Typhlomyrmex a další. Areálem jejich rozšíření jsou převážně tropické a subtropické oblasti. Mnoho druhů žije v deštných pralesích, listnatých lesích, v půdě, v hnijícím dřevě, často ve velké hloubce pod povrchem atd. Společným znakem mnoha druhů těchto mravenců je, že nejsou dostatečně prozkoumáni, stále čekají na popis a jejich ekologie je do značné míry dosud neznámá. Jedním z důvodu je, že se jedná o kryptický druh, tj. druh, který je s jiným druhem velmi podobný a jeho odlišení je obtížné. Podobnost je navíc i z hlediska taxonomie a ekologie (Fernández et al. 2023, Camacho 2022).

Korunokyjka svícnovitá (Artomycespyxidatus): Taxonomie, morfologie, ekologie a její bioaktivní metabolity

Jiří Patočka, Jeroným Krištof

     Korunokyjka svícnovitá (Artomyces pyxidatus (Pers.) Jülich), dříve známá pod latinskými názvy Clavicorona pyxidata či Clavaria pyxidata, je nápadná saprotrofní houba z čeledi Auriscalpiaceae. Patřímezitzv. korálovce (angl. coral fungi) a vyznačuje se charakteristickým, bohatě větveným plodnicovým tělem připomínajícím svícen či korálový útes. Druh je rozšířený v mírném pásu severní polokoule a je poměrně častý v Evropě i Severní Americe (Lickey et al., 2002; Tieken, 2002). Původně byl druh řazen do rodu Clavicorona, ale na základě molekulárně-fylogenetických studií (Hibbett et al., 1997; Larsson, 2007) byl přeřazen do rodu Artomyces. Tato houba má vzpřímené, mořským korálům podobné plodnice, obvykle 5–15 cm vysoké a 3–8 cm široké, bilé až krémové, později nažloutlé. Je bohatě větvená, s typickými „korunkovitými“ zakončeními větviček – odtud druhové jméno pyxidatus (z lat. pyxis = schránka, korunka). Povrch plodnic je hladký, křehký, bez zřetelných klobouků či třeně. Výtrusný prach je bílý. Mikroskopicky jsou výtrusy elipsoidní, hladké, neamyloidní, o rozměrech 4–6 × 2–3 µm.

Korunokyjka svícnovitá (Artomyces pyxidatus). Foto: Bc. Jeroným Krištof

Protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum L.): Botanické a farmakologické aspekty

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum L.) je jednoletá pionýrská bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), rozšířená v celé Evropě, Asii a zavlečená i do Severní Ameriky (Tutin et al. 1976; Hultén & Fries 1986). Preferuje vlhká, písčitá a kyselá stanoviště, kde osidluje periodicky narušovaná místa, například polní cesty, okraje polí či ruderální plochy (Kubát et al. 2002). Díky schopnosti semen dlouhodobě přežívat v půdní bance a rychle reagovat na disturbanci představuje typický příklad efemerního druhu (Tutin 1953). Rod Gnaphalium zahrnuje více než 100 druhů rozšířených po celém světě, především v mírném a subtropickém pásu. G. uliginosum je drobná rostlina (5–25 cm) s plstnatě ochlupenými lodyhami a listy, což jí dává šedozelený vzhled. Květenství tvoří úbory s drobnými žlutobílými kvítky, obklopené papírovitými zákrovními listeny (Dostál 1989; Pignatti 2018). Přestože není výrazně hospodářsky významná, je ekologicky zajímavá a v některých regionech využívaná i v lidové medicíně.

Kamejka rolní (Lithospermum arvense L.) – botanická charakteristika, bioaktivní látky a její ekologický a agronomický význam

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Kamejka rolní (Lithospermum arvense L.), známá také pod lidovými názvy jako kamejka polní či kaménka, je nenápadná plevelná rostlina z čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Přestože se na první pohled jedná o drobnou bylinu doprovázející zejména obiloviny, představuje z botanického i ekologického hlediska zajímavý druh (Johnston, 1952). Díky svým specifickým morfologickým znakům, ekologické přizpůsobivosti a obsahu sekundárních metabolitů má své místo nejen v rostlinné taxonomii, ale i v širším kontextu výzkumu přírodních látek.

Morfologie

     Kamejka rolní je jednoletá až ozimá bylina dorůstající výšky 10–40 cm. Lodyha je přímá, větvená a pokrytá tuhými chlupy. Listy jsou čárkovitě kopinaté, přisedlé, celokrajné a výrazně drsné. Květy jsou drobné, nenápadné, bělavé až nazelenalé, uspořádané v úžlabních vijanech. Nejcharakterističtějšími znaky jsou plody – tvrdky (tzv. „kaménky“), které jsou tvrdé, lesklé, bělavé až šedavé a velmi odolné vůči mechanickému i chemickému působení (Cohen, 2011). Tento znak dal rostlině rodové jméno Lithospermum (z řečtiny lithos – kámen, sperma – semeno).

Trnka obecná (Prunus spinosa L.) a její využití včera a dnes

Jiří Patočka, Milena Patočková

Trnka obecná (Prunus spinosa), známá také jako slivoň trnka, je trnitý keř z čeledi růžovitých (Rosaceae), který je v české přírodě velmi běžný. Je to nenápadná, ale mimořádně významná dřevina jak z hlediska ekologie, tak lidového léčitelství a tradičního využití (Popescu & Caudullo, 2016). Trnka dorůstá výšky 2–5 metrů a vytváří husté, trnité keře. Listy jsou malé, eliptické a zubaté. Má bílé, pětičetné květy, které se objevují velmi časně na jaře (březen–duben), často ještě před rašením listů, a patří k prvním zdrojům pylu a nektaru pro včely. Plodem jsou malé modročerné kulaté peckovice s ojíněným povrchem, lidově zvané trnky. Jsou velmi trpké, a proto se často nechávají přejít mrazem, protože tím ztrácejí svíravou trpkost a získávají jemnější chuť (Kolářová, 2012).

Plody trnky obecné (Prunus spinosa L.). Foto: Ing. Milena Patočková

Přírodní inhibitory mTOR: Inhibitory rostlinného původu

Jiří Patočka, Patrik Olekšák

     Savčí mTOR (mechanistic Target of Rapamycin) je protein kináza, která hraje klíčovou roli v regulaci buněčného růstu, proliferace, metabolismu a přežití buněk (Querfurth & Lee, 2021). Patří do rodiny serin/threonin kináz a je součástí dvou hlavních multiproteinových komplexů: mTORC1 (mTOR Complex 1) a mTORC2 (mTOR Complex 2) – které integrují signály o dostupnosti živin, růstových faktorech a energetickém stavu buňky (Wang et al., 2022). Dysregulace mTOR dráhy je spojena s řadou patologických stavů, včetně rakoviny, metabolických poruch, neurodegenerací a stárnutí (de la Monte, 2023). 

Čarovník pařížský (Circaea lutetiana L.) a jeho současné využití v lidové medicíně

Jiří Patočka,  Jeroným Krištof

     Čarovník pařížský (Circaea lutetiana L.) je vytrvalá bylina z čeledi pupalkovitých (Onagraceae), která se vyskytuje v Evropě, západní Asii a částečně i v Severní Americe (Boufford, 1982; Hrivnák et al., 2024). V České republice je poměrně hojný, roste ve stinných lesích, křovinách a vlhkých humózních půdách. Název „čarovník“ odkazuje na staré pověry o jeho magických účincích – byl považován za rostlinu používanou při čarodějnictví a lidových rituálech.

     Čarovník pařížský dorůstá výšky 20–60 cm. Má přímou, větvenou lodyhu s vstřícnými listy. Kvete od června do srpna drobnými, bílými květy uspořádanými v hroznech. Plodem je drobná dvounažka s háčky, které se zachytávají na srsti zvířat nebo oděvu – způsob šíření semen.

Čarovník pařížský (Circaea lutetiana L.)

.

     Čarovník pařížský je znám jako rostlina kumulující velká množství různých kovů (Kozhantayeva et al., 2022a) a je využitelná pro ekologickou přípravu kovových nanočástic (Iskakova et al., 2025).

Jerlín japonský (Sophora japonica) – historie a současnost

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Jerlín japonský (Sophora japonica L., dnes Styphnolobium japonicum) je významná dřevina z čeledi Fabaceae s dlouhou historií kulturního i léčebného využití. Původem z východní Asie byl od 18. století rozšiřován do Evropy a postupně se stal oblíbeným okrasným stromem městské zeleně. Tradiční čínská medicína využívá poupata (Flos Sophorae) k léčbě krvácivých stavů a hemoroidů (Wu et al, 2008), moderní farmacie oceňuje zejména obsah flavonoidů – především rutinu a kvercetinu (Zhou et al., 2019). Tyto látky vykazují antioxidační, protizánětlivé a kapilaroprotektivní účinky, čímž nacházejí uplatnění v terapii cévních onemocnění i jako doplňky stravy.

Historie

První písemné záznamy o využití jerlínu pocházejí z Číny, kde byl pěstován jako posvátný strom v okolí buddhistických klášterů a chrámů. V tradiční čínské medicíně byla sušená poupata (Flos Sophorae) využívána k léčbě krvácivých stavů, hemoroidů a hypertenze. Do Evropy byl jerlín introdukován v 18. století, kde si rychle získal oblibu jako okrasný strom díky své odolnosti, dekorativním listům a atraktivním květům. V Čechách byl prvně doložen v parcích a zámeckých zahradách koncem 18. století a postupně se stal součástí městské výsadby.

Botanická charakteristika

Jerlín je opadavý strom dorůstající výšky až 25 m, s široce rozložitou korunou. Listy jsou lichozpeřené, tmavě zelené, na podzim žloutnou. Květy jsou bílé, motýlovité, uspořádané v bohatých latách a objevují se v červenci až srpnu, kdy většina stromů již odkvetla. Plodem je masitý, článkovaný lusk připomínající korálky (Mabberley et al., 2017).

Maurotoxin: Důležitý nástroj v neurofyziologii

Jiří Patočka, Romana Jelínková, Jana Jakubcová

     Maurotoxin (MTX) je peptidový neurotoxin izolovaný z jedu štíra v češtině známého pod jménem veleštír maurský Scorpio maurus palmatus (Kharrat et al., 1996). Tento druh štíra je rozšířen zejména v severní Africe a na Blízkém východě, kde obývá suché a kamenité biotopy (Mabunda et al., 2024). Veleštír maurský patří mezi druhy, které je možno chovat doma v teráriu. Bodnutí sice bolí asi jako bodnutí včely, ale není jedovatý jako jiné druhy štírů. Typickým znakem je robustní tělo s dobře vyvinutými klepety, které mu slouží k lovu a obraně. Jeho vzhled působí impozantně. Přestože jeho jed není pro člověka život ohrožující, je z farmakologického hlediska velmi zajímavý (Abdel-Rahman et al., 2010).

WHI-05: Derivát zidovudinu se silnou anti-HIV aktivitou

Jiří Patočka

     WHI-05 (5-brom-6-methoxy-5,6-dihydro-3′-azidothymidin-5′-(p-methoxyfenyl) methoxyalaninyl-fosfát) je derivátem zidovudinu (ZDV), azidothymidinu, který byl prvním antiretrovirovým lékem používaným k prevenci a léčbě HIV/AIDS . WHI-05  byl vytvořen v rámci systematického úsilí o vývoj mikrobicidního kontraceptiva, jež by současně zabránilo přenosu HIV a poskytlo antikoncepci.