Mollugogenol A: přírodní triterpenoid s protizánětlivým potenciálem

Jiří Patočka

     Mollugogenol A je přírodní triterpenoidní sloučenina (Lee et al., 2011), která byla izolována z rostliny Mollugo pentaphylla  L., druh ptačince, který se tradičně využívá v etnomedicíně, především v Asii. Ptačinec je lokálně hojný jako méně významný plevel v obdělávaných oblastech, včetně rýžových polí a otevřených travnatých porostů, ale také na písčitých nebo kamenitých lokalitách v nízkých a středních nadmořských výškách. Roste od Indie, přes tropickou Asii až do Austrálie, Nové Kaledonie a Mikronésie (Sahu et al., 2011).

Spermicidní peptidy: Perspektivy moderní antikoncepce

Jiří Patočka

     Spermicidní peptidy představují skupinu bioaktivních látek schopných narušit strukturu nebo funkci samčích pohlavních buněk (spermatozoidů) a tím zabránit oplodnění. Na rozdíl od klasických chemických spermicidních činidel, jako je nonoxynol-9, je jejich potenciál především v selektivitě, nižší toxicitě a možnosti cílené biologické regulace (Raymond et al., 2004). Výzkum těchto peptidů se rozvíjí zejména v oblasti přírodních látek a biotechnologické syntézy.

Hemerocallisaminy – pyrrolové alkaloidy denivek (Hemerocallis spp.)

Jiří Patočka, Romana Jelínková

      Denivky (rod Hemerocallis), známé svými nápadně zbarvenými květy, nejsou pouze okrasné rostliny (Erhardt, 1992). V posledních desetiletích si získaly pozornost i jako zdroj zajimavých  biologicky aktivních látek (Wang et al., 2018). Mezi nejzajímavější patří hemerocalisaminy – unikátní alkaloidy založené na pyrrolovém skeletu, které byly izolovány z různých druhů této rostliny, zejména z denivky plavé (Hemerocallis fulva) (Pinder, 1992).

Denivka plavá (Hemerocallis fulva)

Acaciasidy: Bioaktivní saponiny z rostlin rodu Acacia

Jiří Patočka

     Acaciasidy (akaciasidy) jsou triterpenoidní nebo steroidní saponiny izolované především z druhů rodu Acacia, zejména Acacia concinna, známá také jako „Shikakai“ – což je tradiční rostlina využívaná v indické ajurvédě. Shikakai  je popínavý keř pocházející z jižní Asie, zejména z Indie, kde je již po staletí ceněn pro své výrazné léčivé vlastnosti. V ájurvédě – tradičním indickém systému medicíny – zaujímá shikakai významné místo zejména v péči o vlasy a pokožku hlavy. Doslova přeloženo znamená „ovoce pro vlasy“ a jeho účinky tomu plně odpovídají. V ájurvédě je shikakai klasifikován jako kaphahara a pittahara – tedy látka, která snižuje dóši kapha a pitta, výrazy jež souvisejí mimo jiné s nadměrnou tvorbou mazu, záněty nebo padáním vlasů (Arulmozhi et al., 2006).

Acacia concinna, známá také jako „Shikakai“

Červec nopálový (Dactylopius coccus), karmín a kyselina karmínová

Jiří Patočka, Jana Jakubcová, Radoslav Patočka

     Červec nopálový (Dactylopius coccus Costa, 1835) je drobný hmyz z čeledi červcovitých (Dactylopiidae), původně rozšířený v oblastech Mexika a Střední Ameriky. Parazituje na kaktusech rodu Opuntia (nopál). Samice se živí sáním rostlinných šťáv a vytvářejí kolem sebe voskovité povlaky chránící jejich těla (Pérez Guerra, 1992). Červec nopálový je známý především jako zdroj přírodního červeného barviva – karmínu (zvaného též karmazin nebo košenila), který se z něho získává ve formě kyseliny karmínové (Donkin  et al., 1977; Kannangara et al., 2017). Domorodí obyvatelé Mesoameriky (Aztékové, Mayové) využívali karmín už před příchodem Evropanů k barvení textilu a potravin. V 16. století se karmín stal významným vývozním artiklem koloniálního Nového Španělska a patřil k nejcennějším barvivům na světě (Rasmussen et al., 2018).

     Hlavní barvicí složkou je kyselina karmínová, anthrachinonový derivát patřící mezi hydroxyanthrachinony. Z chemického hlediska je to komplexní organická kyselina, která tvoří karmínové soli zvané karmín v kombinaci s hliníkem a vápníkem (Meloan et al., 1971).

Misnička zední: lišejník mnoha podob a mnoha zajímavostí

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Michal Patočka

     Lišejníky (Lichenes) patří k typickým symbiotickým organismům. Jsou zajímavým příkladem spojení mezi řasami a houbami. Na jejich stavbě se podílí dva rozdílné organismy. Jedním z nich je houba, tzv. mykobiont, druhým organismem tohoto soužití je zelená řasa nebo sinice, tzv. fotobiont. Jelikož jde o samostatnou entitu spojující tyto dva žánry, není divu, že lišejníky jsou bohatým zdrojem jedinečných sekundárních metabolitů. Tyto sloučeniny také hrají významnou roli v ekologických interakcích a regulaci synergismu mezi symbionty. Mezi sekundárními metabolity lišejníku byla nalezena řada zajímavých chemických látek s významnými farmakologickými účinky. Mnohé z nich nalezly již své místo v humánní medicíně, mnohé jiné je dosud hledají. Lišejníky jsou důležitým přírodním zdrojem, ze kterého lze vyrábět různé bio-aktivní sloučeniny a výzkum jejich biologicky aktivních sloučenin úspěšně pokračuje (Valadbeigi a Rashki, 2014; Aydin a Kinalioglu, 2018; Alavi a Karimi, 2020).

     Misnička zední (Protoparmeliopsis muralis (Schreb.) M. Choisy, syn. Lecanora saxicola, Lecanora muralis) osídluje primárně vápenité substráty – vápence i různé typy bazických silikátů (Hawksworth et l., 2015). Sekundárně pak roste na betonu, omítkách, náhrobních kamenech, střešních taškách apod. Plodnice tohoto lišejníku rostoucí na vápencích bývají světlejší a a nápadně ojíněné a někdy jsou vedeny jako samostatný druh P. versicolor. Může to být způsobeno i tím, že řasa nebo sinice tvořící fotobiont misničky zední může být velmi proměnlivá (Guzow-Krzemińska, 2006).

Salannin: hořký limonoid s insekticidními a farmakologickými účinky

Jiří Patočka, Vladimír Gajdošík

     Salannin je bioaktivní limonoidní triterpenoid, přirozeně se vyskytující především v semenech, listech a dalších částech stromu Azadirachta indica, známého jako neem. Tento tropický strom, původem z indického subkontinentu, je dlouhodobě ceněn v tradiční indické medicíně (Ájurvédě), především díky své schopnosti odpuzovat hmyz a léčit různé kožní i interní onemocnění (Govindachari et al., 1996).

     Salannin patří do skupiny seko-limonoidů, což jsou tetranortriterpenoidy odvozené od cucurbitanového skeletu. Obsahuje několik charakteristických strukturálních motivů:

• δ-laktonový kruh

• epoxidické a esterové skupiny

• mnohočetné kyslíkové funkční skupiny (např. acetyly a hydroxyly)

Je strukturně příbuzný jiným významným neemovým limonoidům, jako jsou azadirachtin, nimbin, nimbolid nebo gedunin. Ve srovnání s azadirachtinem má salannin jednodušší kostru, ale i tak vykazuje značnou biologickou aktivitu (Simmonds et al., 2004).

Rosa canina L. (Dog Rose): Botanical Characteristics, Phytochemistry and Toxicological Aspects

Jiří Patočka, Martin Doucha

     Rosa canina  L., commonly known as the dog rose, is one of the most widespread wild rose species in Europe. Its pseudo-fruits, the rose hips, are traditionally valued for their high vitamin C content and diverse phytochemicals. While widely regarded as safe, the growing use of rose hip extracts in food supplements and herbal medicine calls for a critical look at their chemical complexity, potential contaminants, and toxicological profiles. This article provides a comprehensive overview of the botany, phytochemistry, pharmacological effects, and current knowledge on possible toxicological concerns related to Rosa canina.

Botanical Description

     Rosa canina is a perennial, deciduous shrub belonging to the Rosaceae family. It typically grows 1–3 meters tall, forming arching stems covered with backward-hooked thorns. The pinnate leaves are composed of 5–7 serrated leaflets. The simple flowers are white to pale pink, blooming from May to July, followed by bright red-orange pseudo-fruits known as rose hips, which enclose numerous hairy achenes. Dog rose occurs throughout Europe, temperate Asia, and parts of North Africa, thriving in hedgerows, forest edges, grasslands, and disturbed sites (Norozi & Garmsar, 2024).

Psammapliny – unikátní bioaktivní látky mořského původu

Jiří Patočka

     Psammapliny představují skupinu sekundárních metabolitů se zajímavými biologickými účinky, izolovaných především z mořských hub rodu Psammaplysilla a Aplysinella (kmen Porifera). Psammapliny byly poprvé izolovány z mořských hub v oblasti Indo-Pacifiku. Nejvýznamnějšími producenty jsou Psammaplysilla purpurea, Aplysinella rhax a Pseudoceratina purpurea. Tyto látky se vyznačují přítomností bromovaných aromatických kruhů, oximové skupiny a často i disulfidového můstku, což je činí chemicky i biologicky mimořádně zajímavými (Shaala, & Youssef, 2019). Typickým představitelem je psammaplin A  (N,N′-[(1S,2S)-2-hydroxyimino-1,2-ethanediyl]bis(3-bromo-4-hydroxybenzamid-disulfid) (Jing et al., 2019).

Ectatomines – poisonous proteins of ants of the genus Ectatomma

Jiří Patočka, Sandra Maria Barbalho, Jana Jakubcová

     Ants of the genus Ectatomma (family Formicidae, subfamily Ectatomminae) represent a group of arboreal ants whose venom glands produce an extremely interesting set of biologically active substances, the toxicity of which exceeds the toxicity of bee and solitary wasp toxins (Fénéron et al., 1996). They also include ectatomines, protein toxins that have been attracting the attention of scientists in recent decades due to their unique biological activity and potential use in biomedicine. Ectatomines are small proteins and peptides isolated mainly from the species Ectatomma tuberculatum. Their molecule consists of two amphiphilic homologous polypeptide chains, each of which consists of 34-37 amino acid sequences with clusters of basic lysine residues. These two chains are linked by a disulfide bond between Cys22 of chain A and Cys20 of chain B (Nolde et al., 1995). Ectatomin Et-1, from the ant Ectatomma tuberculatum, has been found to be the most potent neurotoxic peptide isolated from ant venoms (Touchard 2015).

     The ant Ectatomma tuberculatum (family Formicidae, subfamily Ectatomminae) is a relatively large tropical ant distributed mainly in Central and South America (Leston, 1978). This species has a sting and injects venom into the wound, which mainly contains proteins and peptides (so-called ectatomines). These have a cytotoxic effect, disrupt cell membranes and the sting is painful, sometimes comparable to a bee or wasp sting (Schmidt, 1961). Local swelling, redness and burning may occur. They do not pose a major danger to a healthy person unless an allergic reaction (anaphylaxis) occurs. In such a case, the risk is similar to that of bee or wasp allergy. The venom of the ant E. tuberculatum effectively paralyzes small insects and other invertebrates. These ants are important predators in tropical ecosystems and play a role in regulating insect populations (Zinck et al., 2007).