Porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha L.): Bohatý zdroj bioaktivních látek

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha L.) je jedním z nejznámějších a nejrozšířenějších zástupců játrovek (Marchantiophyta). Tato lupenitá (thalloidní) játrovka se vyskytuje na vlhkých a zastíněných stanovištích po celém světě – od břehů potoků, přes rašeliniště až po vlhké skalní stěny. Typickým znakem je plochá zelená stélka se zřetelnou středovou žilkou a povrchovou komůrkovitou strukturou (Pedroza-Manrique et al., 2009). Porostnice se rozmnožuje jak pohlavně, pomocí samčích a samičích gametofytů, tak nepohlavně prostřednictvím rozmnožovacích pohárků (gemmae), které umožňují rychlou kolonizaci vhodných stanovišť (Wann, 1925). Vedle své ekologické adaptability je M. polymorpha významná také z hlediska produkce unikátních sekundárních metabolitů (Nowaczyński et al., 2025) Tyto bioaktivní látky hrají klíčovou roli v chemické obraně rostliny a vzbuzují značný farmakologický zájem díky svým antimikrobiálním, antioxidačním a cytotoxickým účinkům.

Fusariny — karcinogenní mykotoxiny: Charakteristika, výskyt a zdravotní rizika

Jiří Patočka

Úvod

     Fusariny jsou sekundární metabolity, patřící do skupiny mykotoxinů produkovaných některými druhy hub rodu Fusarium, zejména Fusarium moniliforme (dnes častěji Fusarium verticillioides) a Fusarium fujikuroi.(Farber  & Scott, 1989; Rapior et al., 1993). Tyto houby se běžně vyskytují na obilninách, zejména kukuřici, ale také na rýži, pšenici a dalších zemědělských plodinách. Fusariny patří k méně známým, ale toxikologicky významným mykotoxinům, u kterých byla prokázána karcinogenní aktivita v experimentech na zvířatech (Gelderblom et al., 1986).

Chemická struktura a vlastnosti

     Fusariny jsou polyketidové sloučeniny. Z chemického hlediska jde o poměrně reaktivní sloučeniny — přítomnost konjugovaného systému hraje roli v jeho interakci s biomolekulami (zejména s DNA) (Hider & Kong, 2010). Jedním z nejstudovanějších zástupců této skupiny je fusarin C. Vzhledem ke své lipofilní povaze se snadno kumuluje v rostlinných tkáních a může se dostat do potravního řetězce (Farber  & Scott, 1989; Wiebe & Bjeldanes, 1981).

Hořec žlutý (Gentiana lutea L.) — horský poklad botaniky, chemie a medicíny

Jiří Patočka, Jana Matějíčková

     Hořec žlutý (Gentiana lutea L.) je mohutná, vytrvalá bylina z čeledi hořcovitých (Gentianaceae), která patří mezi nejznámější a nejceněnější evropské léčivé rostliny. Nezřídka se dožívá 50 až 60 let. Tato nápadná horská rostlina dorůstá výšky až 1,5 metru a je charakteristická velkými protilehlými listy a sytě žlutými květy uspořádanými v přeslenech na mohutném lodyžním stonku. Kvete od června do srpna, obvykle poprvé až ve čtyřech nebo pěti letech. V místech, kde má nedostatek živin může poprvé vykvést až v deseti letech. V letech před kvetením vyrůstá z kořene pouze bazální růžice listů. Plodem je klasnatá kuželovitá tobolka, dlouhá až 6 cm, s četnými semeny. Kořen hořce je rozvětvený, jednotlivé subcylindrické kusy různé délky jsou o tloušťce 10–40 mm. V pěti letech má kořen hmotnost až 949 g (Galambosi 2010). Byly také zaznamenány mnohem starší rostliny s hlavním kořenem přes 1 metr dlouhým a hmotností až 7 kg v čerstvém stavu (European Medicines Agency, 2009).

     Hořec žlutý preferuje vápencové podloží a roste především ve vysokobylinných porostech těsně nad horní hranicí lesa a také v květnatých trávnících na vápencovém podloží. V přírodě ho najdeme především na horských loukách a pastvinách střední a jižní Evropy, nejčastěji v Alpách, Pyrenejích, Apeninách a Karpatech (Prakash et al., 2017). V České republice se hořec žlutý přirozeně nevyskytuje, ale ve 20.–30. letech 20. století byl uměle vysazován za účelem pěstování pro farmaceutický průmysl. Pozůstatky těchto výsadeb lze stále nalézt v Krušných horách, na Šumavě, v Podkrkonoší, v širším okolí Hrubého Jeseníku, na Bruntálsku a Frýdecko-Místecku (Radanoviæ et al., 2014). Bývá také pěstován v botanických zahradách, ojediněle je možné jej zakoupit jako zahradní trvalku. Pro léčebné využití ho pěstují na specializovaných farmách.

Hořec žlutý (Gentiana lutea L.). Foto: Ing. Jana Matějíčková

Kallosiny – bioaktivní diterpenoidy z mořské gorgonie Pseudopterogorgia kallos

Jiří Patočka

     Mořské gorgonie patří k významným zdrojům sekundárních metabolitů s rozmanitými biologickými účinky. Zvláštní pozornost si zaslouží druh Pseudopterogorgia kallos, měkký korál z čeledi Gorgoniidae, který se vyskytuje převážně v teplých vodách Karibského moře. Tento druh produkuje řadu unikátních diterpenoidů s významnými farmakologickými vlastnostmi (Patočka, 2025). Takovou skupinou látek jsou i kallosiny – bioaktivní diterpeny, jenž byly izolovány a poprvé popsány v polovině 90. let minulého století (Xu et al., 1998).

     Kallosiny patří mezi cembranoidní diterpenoidy. Tato skupina látek je charakteristická přítomností velkého, obvykle 14členného uhlíkového kruhu (cembranoidní skelet), na němž jsou vázány různé funkční skupiny (např. hydroxylové, epoxidové nebo acetoxy skupiny) (Berrue & Kerr, 2009). Kallosiny jsou strukturálně příbuzné dalším pseudopterosinům a cembranoidům izolovaným z příbuzných druhů gorgonií (Pseudopterogorgia elisabethae, Pseudopterogorgia acerosa) (Kohl & Kerr, 2003; Roethle & Trauner, 2008).

Gramin: Zajímavý alkaloid z třtiny rákosovité (Arundo donax)

Jiří Patočka

     Gramin je alkaloid patřící mezi deriváty tryptaminu, který byl nalezen v různých travinách a rákosinách, včetně třtiny rákosovité (Arundo donax) (Madinaveitia, 1937). Tato robustní travina z čeledi lipnicovitých (Poaceae), dorůstající výšky několika metrů, je také nazývaná velká třtina nebo španělská třtina. Má silné, duté, kolénkaté stonky (stébla), které vzhledem připomínají bambus. Listy jsou dlouhé, ploché, šedozelené, se střídavým postavením. Květenství vytváří husté, huňaté laty dlouhé až 50 cm, které se obvykle objevují na konci léta a na podzim. Rostlina má silný oddenkový systém, který rostlině umožňuje rychle se šířit. Původně zřejmě pochází z oblastí Středomoří a jihovýchodní Asie, ale v mnoha teplejších oblastech světa již zcela zdomácněla a někde je považována za invazní druh — například v USA (Kalifornie), jižní Evropě a subtropických oblastech. Šíří se hlavně vegetativně pomocí oddenků, semena většinou nejsou životaschopná. V některých oblastech vytváří husté monokultury, které vytlačují původní vegetaci, a pro svůj růst spotřebovává velké množství vody (Hardion et al., 2014). Má neobvykle vysokou fotosyntetickou kapacitu (Rossa et al., 1998).

Asiatikosid: Neuroprotektivní látka pupečníku asijského

Jiří Patočka

    Asiatikosid je triterpenoidní saponin ze specifické skupiny pentacyklických triterpenů (Patočka, 2003), bioaktivních látek, které se nacházejí v rostlině pupečník asijský (Centella asiatica). Pupečník asijský, často nazývaný také gotu kola, je vytrvalá bylina pocházející z tropických a subtropických oblastí Asie. V tradiční medicíně, zejména v ajurvédě a tradiční čínské medicíně, se používá po staletí (Shukla et al., 1999). Je to glykosid odvozený od triterpenového aglykonu kyseliny asiatové, která patří mezi deriváty kyseliny oleanolové (Bandopadhyay et a., 2023). Nejvyšší koncentrace asiatokosidu jsou v listech a nadzemních částech C.  asiatica. Asiatikosid tvoří hlavní část skupiny centellosidů – což je obecné označení pro saponiny pupečníku (He et al., 2023).

Lom Srní u Hlinska: Kde kvetou lekníny a voda je křišťálová

Radka Hrnčířová, Radoslav Patočka

     Jen pár kilometrů od Hlinska, nedaleko vesnice Srní, se ukrývá místo, které je důkazem, že i starý lom může znovu ožít a stát se přírodní oázou. Bývalý žulový lom Srní se v posledních letech proměnil v oblíbený areál pro rekreaci, potápění a odpočinek – a jedním z jeho nejkrásnějších symbolů jsou právě rozkvetlé lekníny.

Královna leknínů slaví v Brně 100 let svého pěstování

Radoslav Patočka, Hana Ondrušková

     Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně se letos opět může pochlubit mimořádnou botanickou podívanou. Ve skleníku s tropickými rostlinami vyrostla a vykvetla viktorie Cruzova (Victoria cruziana), jeden z největších leknínů světa a jeden z nejpůsobivějších vodních rostlinných druhů vůbec. Tradice pěstování leknínů viktorií je v Brně letos stoletá. První viktorie zde vykvetla v roce 1925.

Sedmikráska chudobka (Bellis perennis) a její bioaktivní látky

Jiří Patočka

     Sedmikráska chudobka (Bellis perennis L.) je drobná vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), hojně rozšířená po celé Evropě (Mitich, 1997). Lidově se nazývá chudobka, protože je to velmi skromná, „chudobná“ rostlinka — roste všude, i na chudých a málo úrodných půdách, nepotřebuje žádnou zvláštní péči a přitom kvete dlouho a hojně.  Květy se objevují prakticky od jara (březen–duben) do podzimu (září–říjen), někdy i déle při mírných teplotách. Květy reagují na slunce – otevírají se a zavírají podle světelných podmínek. To, co sedmikráska potřebuje, je dostatek slunečního světla. Je velmi malého vzrůstu, prosto se jí daří nejlépe na pravidelně sekaných plochách, kde ji nezastiňují větší rostliny. V lidové tradici mnoha evropských zemí je sedmikráska vnímána jako symbol skromnosti, čistoty a nevinnosti, což odkazuje na její drobný a nenápadný vzhled (Kalezić, 2016). Mladé dívky si ji pletly do věnců nebo si ji vkládaly do vlasů — znamenalo to, že jsou svobodné a nezadané. Tradičně se také používá v lidovém léčitelství — například při hojení ran, na záněty nebo jako jemné diuretikum. Připravovalo se z ní „chudobkové víno“ nebo odvar z květů, který se používal na kašel, rány nebo kožní potíže. Dodnes se z ní dělají čaje a tinktury — je mírně protizánětlivá a podporuje hojení (Rao et al., 2011). V posledních letech se zvyšuje zájem o její bioaktivní složky a možné využití v moderní fytoterapii a kosmetice (Malinowska & Kiewlicz, 2017).

Devaterka poléhavá (Fumana procumbens Gr. et Godr.): Botanika a obsahové látky

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Devaterka poléhavá (Fumana procumbens (Dunal) Gr. & Godr.) z čeledi cistovitých (Cistaceae) je nízký, poléhavý, velmi jemně větvený polokeř s výškou obvykle do 20 cm. Roste převážně na suchých, vápnitých a osluněných stanovištích – na stepních trávnících, skalnatých stráních a lesostepních svazích. Listy jsou jehlicovité, celokrajné, přisedlé, bez palistů. Květy jsou žluté, pětičetné, pravidelné, vyrůstající jednotlivě na koncích větévek. Plodem je tobolka s několika semeny. Kvete obvykle od června do srpna, květy rozkvétají dopoledne a tentýž den korunní lístky opadávají (Hrouda, 1990; Kovács et al., 2002). V ČR je devaterka poléhavá považována za silně ohrožený druh (C2) a roste vzácně v teplejších oblastech jižní Moravy a v Českém krasu. Je přísně chráněna podle vyhlášky č. 395/1992 Sb.