Jetel panonský: Fytochemický profil a ethnomedicína.

Radoslav Patočka

     Jetel panonský (Trifolium pannonicum Jack.) je vytrvalá rostlina z čeledi bobovitých (Fabaceae). Tento druh jetele je významný z ekologického, zemědělského i estetického hlediska (Nechaeva et al., 2020). Rostlinný rod jetel zahrnuje celosvětově přes 250 druhů, z toho v České republice jich rostou dvě desítky. Naprostá většina z nich jsou rostliny pěstované jako kvalitní pícniny, obsahující bílkovinné a minerální látky. Patří sem například jetel luční, jetel prostřední, jetel inkarnát, jetel plazivý nebo a zvrhlý. Méně běžnými druhy jsou například jetel podhorský, jahodnatý, zlatý nebo  bledožlutý (Williams & Nichols, 2010). 

     Vzácným druhem jetele, o kterém pojednává tento článek, je jetel panonský, jehož původní domovinou je někdejší Panonie. Panonie označuje historické a geografické území, které se nachází ve střední Evropě. Jde o oblast, která byla v dobách římské říše známá jako provincie Pannonia. Rozkládala se přibližně na území dnešního Maďarska, východního Rakouska, severního Chorvatska, západního Srbska, jižního Slovenska a části Slovinska. Tato oblast byla osídlena různými kmeny, včetně keltských, ilyrských a později germánských. Dnes se pojem Panonie používá v geografickém smyslu pro označení Panonské nížiny, která je rozsáhlou rovinatou oblastí známá svou úrodnou půdou, mírným klimatem a důležitou historickou rolí jako křižovatka mezi Východem a Západem Evropy.

Tellimagrandin, zdraví prospěšný rostlinný ellagitannin

 Jiří Patočka

     Ellagitanniny jsou skupinou polyfenolických sloučenin, které se vyskytují v různých druzích ovoce, zejména v granátovém jablku, ostružinách, malinách, jahodách a některých ořeších, jako jsou vlašské ořechy (Mateș et al., 2024). Tyto látky mají silné antioxidační a protizánětlivé vlastnosti, což znamená, že mohou být prospěšné pro zdraví. (Larrosa et al., 2010). V těle se ellagitanniny metabolizují na urolithiny, které mají potenciální pozitivní vliv na střevní mikroflóru a mohou podporovat zdraví srdce, chránit před rakovinou a zlepšovat celkovou imunitu (Gandhi  et al., 2024; Mantzourani et al., 2024).

Síťkovec trojbarvý a jeho biologicky aktivní sekundární metabolity

Jiří Patočka, Iveta Fréharová, Radoslav Patočka, Jeroným Krištof

     Síťkovec trojbarvý (Daedaleopsis tricolor) je houba z čeledi chorošovitých (Polyporaceae). Patří mezi dřevokazné houby, které hrají významnou roli v ekosystémech lesů, protože rozkládají dřevo a umožňují recyklaci živin. Zde je podrobnější přehled jeho biologie a ekologie: Klobouk je plochý, široký 5–15 cm, polokruhovitého až vějířovitého tvaru. Povrch je typicky zónovaný, s výraznými barevnými pruhy v odstínech hnědé, červenohnědé a žlutohnědé. Povrch bývá sametový nebo jemně chlupatý. Spodní strana klobouku je tvořena rourkami s jemnými póry, které jsou v mládí bílé až krémové, později se zbarvují do okrové až hnědé. Dužnina je korkovitá, houževnatá, hnědá, bez výrazného zápachu. Síťkovec trojbarvý roste převážně na odumřelém nebo oslabeném dřevě listnatých stromů, především bříz (Betula), ale i vrb, dubů a dalších. Preferuje vlhčí prostředí. Vyskytuje se v mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Je poměrně vzácný a v některých zemích je veden jako ohrožený druh. Je saprotrofní, což znamená, že rozkládá odumřelé dřevo a přispívá k jeho mineralizaci. Specificky napadá lignin, což vede k tvorbě bílého hnilobného rozkladu dřeva. Rozmnožuje se pomocí výtrusů, které jsou uvolňovány z pórů na spodní straně klobouku. Výtrusy jsou mikroskopické, hladké, elipsoidní až válcovité. Plodnice se objevují od léta do podzimu. Mohou vytrvávat na dřevě i několik let, ačkoli aktivní růst je omezen na teplejší období. Hraje klíčovou roli v rozkladu dřeva a tím podporuje koloběh živin v lese (Badalyan et al., 2023). Pro svou nápadnou zónovanou kresbu je oblíbeným objektem fotografů a mykologů. Nemá kulinářské využití, protože je tvrdý a nejedlý. Nicméně je zajímavý pro výzkum enzymů využitelných v biotechnologiích, např. při odbourávání ligninu. Pro velké množství sekundárních metabolitů, které síťkovec trojbarvý produkuje, může být přínosem pro medicínu.

Síťkovec trojbarvý (Daedaleopsis tricolor). Foto: Iveta Fréharová

Cheliensisin and its antitumor effects

Jiří Patočka,  Misganaw T. Ayana (E-mail: misganawte@gmail.com), Mohd Kashif, Matěj Malík, Patrik Olekšák

     Cheliensisin, a compound isolated from the plant Goniothalamus cheliensis, is a natural substance belonging to the acetogenin group (Chaoming et al., 1997). This compound is classified as a styryl-lactone group, which are known for their biological activities, including potential use in cancer treatment. Cheliensisin and other acetogenins show significant cytotoxic effects against various types of cancer cells (Gašparová, 2022). They can act by inhibiting the mitochondrial respiratory chain (especially complex I), which leads to a reduction in energy production in cells and their subsequent apoptosis (Huang et al., 2016). It also has anti-proliferative effects. It inhibits the growth of cancer cells by. that regulates signaling pathways: It affects key molecular pathways associated with tumor growth, such as the p53, Bcl-2/Bax, and caspase mechanisms (Zhang et al., 2013, 2014; Zhu et al., 2014).

     Goniothalamus is a large genus belonging to the family Annonaceae. This genus includes more than 160 species of evergreen shrubs and trees, which are mainly found in tropical regions of Southeast Asia, from India to Malaysia to Papua New Guinea. Some species can also be found in Australia and the Pacific islands. They are usually strongly fragrant plants with conspicuous petals arranged in a spiral, whose fruits are small berries or vesicles grouped into fruiting bodies. They provide food and shelter for various insects and birds in tropical forests.

Meroterpenoidy mořských pláštěnců rodu Aplidium

Jiří Patočka

     Aplidium je rod mořských pláštěnců (Tunicata) patřící do čeledi Polyclinidae. Tito živočichové vytvářejí větší kolonie složené z jednotlivých jedinců, kteří jsou propojeni společnou strukturou. Pláštěnci rodu Aplidium se vyskytuje v různých mořských biotopech, od mělkých příbřežních vod až po hlubší oblasti oceánu. Pláštěnci mají jednoduchou tělesnou stavbu s charakteristickým pláštěm (tunica) obsahujícím celulózu (Hirose et al., 1999). Vstupní a výstupní otvory umožňují filtrační způsob výživy, při kterém živočichové filtrují plankton a organické částice z vody (Carballo & Naranjo, 2002). Kolonie Aplidium často mají různé barvy a tvary v závislosti na druhu a lokalitě, což jim pomáhá maskovat se a chránit se před predátory (Maggioni et al., 2018).

     Pláštěnci rodu Aplidium hrají v mořské ekologii významnou roli, zejména díky svém životnímu stylu a ekologickým funkcím: Jako pláštěnci se živí filtrováním vody, čímž přispívají k jejímu čištění a pomáhají regulovat množství planktonu a jiných mikroskopických částic. Tímto způsobem ovlivňují složení vody, což má dopad na celkové zdraví ekosystému (Berrill et al., 1975). Jejich kolonie vytvářejí specifické mikrohabitaty na mořském dně, které poskytují úkryt a potravu pro různé malé bezobratlé, například červy, korýše a další drobné organismy. Tím podporují biodiverzitu v oblasti, kde se vyskytují. Slouží jako potrava pro různé predátory, například ryby, měkkýše nebo mořské hvězdice. Jsou tedy důležitou složkou potravních řetězců v mořských ekosystémech (Rocha et al., 2024). Pláštěnci, včetně druhu Aplidium, jsou citliví na změny v kvalitě vody a mohou reagovat na znečištění či změny v prostředí (například na zvýšenou hladinu živin nebo toxických látek). Proto jejich přítomnost a zdraví kolonií mohou sloužit jako ukazatele zdraví mořských ekosystémů (Teo & Ryland, 1995). Tito pláštěnci tedy plní v mořské ekologii důležité role, od čištění vody až po podporu biodiverzity a indikaci ekologického zdraví moří.

Marinopyrroly: Neobvyklá mořská antibiotika

Jiří Patočka

     Marinopyrroly A a B jsou nedávno izolovaná a strukturálně neobvyklá antibiotika obsahující ve své molekule chlor a brom, která mají vysokou aktivitu proti bakteriím rezistentním na meticilin. To je důležitá vlastnost kvůli velmi vážným  – a stále rostoucím – problémům spojeným s lékovou rezistencí. 

Ochroleuciny, metabolity houby Russula ochroleuca

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Ochroleuciny jsou sekundární metabolity izolované z houby Russula ochroleuca, známé jako holubinka hlínožlutá (Velíšek & Cejpek, 2011). Tato houba patří do čeledi holubinkovitých (Russulaceae). Jedná se o poměrně běžnou jedlou houbu, kterou lze nalézt v různých typech lesů, zejména pod listnatými a jehličnatými stromy v lesích mírného pásma, zejména v Evropě. Holubinka hlínožlutá je sice jedlá, ale pro svoji nevýraznou chuť není příliš oblíbená v kuchyni. Obvykle se používá do směsí s jinými houbami. Má žlutohnědý až okrový klobouk o průměru 4–10 cm, často s olivovými odstíny. Povrch je hladký, suchý a může být mírně lesklý. U starších plodnic se okraj klobouku stává mírně rýhovaným. Lupeny jsou křehké, hustě uspořádané, nejprve bílé, později s krémovým až žlutavým nádechem. Třeň je válcovitý, bílý nebo nažloutlý, často s pevnou strukturou, ale u starších plodnic může být vatovitý. Dužnina je bílá, křehká, s mírně ovocnou vůní a spíše nevýraznou chutí. Na vzduchu nehnědne. Holubinka hlínožlutá roste v lesích, především na kyselých půdách. Často ji lze nalézt ve společnosti borovic a smrků, ale také buků a dubů. Nejčastěji se objevuje od července do října. Holubinku hlínožlutou je možné zaměnit s jinými žlutavě zbarvenými holubinkami, například s nejedlou holubinkou zlatožlutou (Russula lutea), která má výraznější barvu a sladší chuť, nebo holubinkou trávozelenou (R. aeruginea), která má zelenkavý klobouk. Záměna je také možná s nejedlou holubinkou žlučovou (R. fellea) se slámově žlutým třeněm a palčivou chutí nebo jedlou holubinkou chromovou (R. claroflava), která nemá palčivou chuť a roste pod břízami.

Dymnivka plná (Corydalis solida) a její alkaloidy

 Jiří Patočka, Iveta Fréharová, Jana Matějíčková

     Dymnivka plná (Corydalis solida) je vytrvalá bylina z čeledi mákovitých (Papaveraceae). Tato rostlina kvete brzy na jaře, obvykle v březnu až dubnu, a je ceněna jako jeden z prvních poslů jara (Kolarčik et al., 2020). Roste téměř v celé Evropě i u nás, hlavně na Moravě. Roste na vlhkých a úživných půdách ve světlých hájových listnatých a lužních lesích. Dymnivka plná je oblíbená v zahradách jako okrasná rostlina pro výsadbu do skalek nebo podrostu v přírodně laděných zahradách. Díky ranému kvetení přitahuje pozornost – kvete, když je většina ostatních rostlin ještě v klidovém stadiu. Využívá tak období, kdy jsou stromy v lese ještě bez listí a byliny v podrostu mají tak dostatek světla. Je důležitá pro jarní opylovače, jako jsou čmeláci a včely, kteří z jejích květů sbírají nektar a pyl. Semena dymnivky mají výživný přívěšek, tzv. masíčko, kterým se živí mravenci a díky tomu semena šíří do okolí. Lodyha, která je v květu je až 30 cm vysoká, vyrůstá z podzemní hlízy. Podzemní hlíza obsahuje mnoho škrobu a v minulosti se po uvaření konzumovala (Dülger 2022) Jméno dymnivka plná pochází z popisu této hlízy, které je plná na rozdíl od velmi podobné dymnivky duté (Corydalis cava), která je charakteristická dutou podzemní hlízou. 

     Rostlina obsahuje alkaloidy a je mírně jedovatá (Zielińska et al., 2020). Alkaloidy dymnivky jsou zkoumány pro jejich potenciální využití v moderní medicíně, například při vývoji léků proti bolesti nebo k léčbě neurologických poruch. Obsah alkaloidů obsah je kolísavý, závisí především na místě výskytu rostliny a ekologických podmínkách (Průša 2009).

 Dymnivka plná (Corydalis solida). Foto: Iveta Fréharová 

Včelník rakouský v lidovém léčitelství

Jiří Patočka

     Včelník rakouský (Dracocephalum austriacum) je vytrvalá bylina z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Původem je ze střední a východní Evropy a je v přírodě vzácná. Roste především na slunných, suchých stanovištích, jako jsou louky, pastviny, kamenité svahy a světlé lesy. Tato rostlina je známá svými nápadnými květy, které lákají mnoho opylovačů, včetně včel, díky čemuž získala své české jméno. Tato trvalka dorůstá výšky kolem 30–60 cm a má nápadné modrofialové dvoupyskaté květy uspořádané v řídkých lichopřeslenech, které se objevují v červnu a červenci. Její lodyha je přímá, čtyřhranná, s protilehlými listy. Listy jsou úzké, kopinaté, na okrajích jemně zubaté (Dostálek & Münzbergová, 2013).

Mitorubrin, bioaktivní metabolit plísně Penicillium rubrum

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Mitorubrin je sekundární metabolit produkovaný plísní Penicillium rubrum (Chong et al., 1971). Jedná se o červeně zbarvenou látku ze skupiny azafilonů, patřící mezi polyketidy, což je rozsáhlá skupina přírodních látek syntetizovaných prostřednictvím polyketidových syntáz velkým počtem druhů hub (Špiljak, 2024). Mykotoxin citrinin, který byl popsán již v roce 1931, byl prvním zástupcem této třídy sekundárních metabolitů, kterých je k dnešnímu dni známo více než 600. Všechny azafilony sdílejí pyronochinonové jádro, které prochází řadou modifikací. Výsledná strukturální diverzita zase vede k velkému počtu biologických aktivit spojených s azafilony (Pimenta et al., 2021).

     Mitorubrin vykazuje zajímavé biologické vlastnosti, včetně antimykotické a antimikrobiální aktivity a proto se zkoumá jeho potenciální využití v různých oblastech biotechnologie a medicíny (Morales-Oyervides et al., 2020). Mitorubrin a jeho deriváty byly patentovány v Japonsku v roce 1996 jako inhibitory dihydrofolát reduktázy pro léčbu protozoálních onemocnění (Hayashi et al., 1996). U některých derivátů mitorubrinu byla pozorována cytotoxická aktivita, která by mohla být využitelná při výzkumu protinádorových léčiv (Saalim et al., 2024). Mitorubrin je charakterizován svou komplexní strukturou obsahující několik aromatických kruhů a funkčních skupin, jako jsou ketony a hydroxylové skupiny. Tato struktura přispívá k jeho barevnosti a biologické aktivitě (Büchi et al., 1965).