Čirůvka dvoubarvá (Lepista saeva) a její bioaktivní látky

Radoslav Patočka, Milada Mičánková

     Čirůvka dvoubarvá (Lepista saeva  (Fr.) P.D. Orton, syn. Lepista personata) je jedlá houba z čeledi čirůvkovitých (Tricholomataceae) (Kalač, 2013), vyznačující se výrazným dvoubarevným kloboukem a robustními plodnicemi. Tento článek shrnuje současné poznatky o její taxonomii, morfologii, ekologii, výskytu, chemickém složení, nutriční hodnotě a možnostech využití (Patočka & Patočka, 2022). Houba je ceněná pro své gastronomické kvality a v některých regionech patří mezi komerčně sbírané druhy. Čirůvka dvoubarvá je podzimní houba rozšířená v Evropě a částech Severní Ameriky. Díky svým charakteristickým znakům a dobrým chuťovým vlastnostem je vyhledávaná houbaři (Hagara et al., 2005). Studie se zabývají také jejím potenciálem jako zdrojem bioaktivních látek.

Čirůvka dvoubarvá (Lepista saeva). Foto: Milada Mičánková

Kulinářský a medicinální význam artyčoku

Jiří Patočka

     Artyčok (Cynara cardunculus var. scolymus), známý také jako artyčok zeleninový, je vytrvalá rostlina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Původně pochází ze Středomoří, byl znám již ve starověkém Římě a Řecku, kde byl ceněn nejen jako gastronomická delikatesa, ale také pro své rozsáhlé léčivé účinky. Artyčok je tedy všestranná rostlina, která nabízí řadu zdravotních benefitů a zároveň je chutnou součástí mnoha pokrmů. Tento článek shrnuje současné vědecké poznatky o nutričním složení artyčoku, jeho tradičním kulinářském využití a farmakologických vlastnostech, s důrazem na hepatoprotektivní, hypolipidemické, choleretické a antioxidační účinky. Zdůrazněn je synergický potenciál mezi jeho potravinářskou a medicinální hodnotou. Artyčok je vytrvalá rostlina původem ze Středomoří, kde jsou jeho nezralá květní poupata konzumována jako zelenina. Kromě kulinářského významu má artyčok bohatou historii v tradiční evropské bylinné medicíně, zejména při léčbě zažívacích obtíží a jaterních dysfunkcí (Ben Salem ert al., 2015). Moderní farmakognozie potvrdila biologickou aktivitu této rostliny a identifikovala klíčové bioaktivní sloučeniny. Jedlé části artyčoku (báze/listové pochvy a vnitřní listeny) jsou bohatým zdrojem vlákniny, vitamínů (zejména vitamínu C, K, kyseliny listové) a minerálů (draslík, hořčík, železo).  V kuchyni se artyčoky připravují vařením, dušením, grilováním nebo nakládáním. Během tepelné úpravy dochází k částečné degradaci některých termolabilních sloučenin, jako je vitamín C. Nicméně, mnoho polyfenolů zůstává stabilních a jejich biologická dostupnost se může zvýšit. Hořká chuť, za kterou jsou zodpovědné deriváty kyseliny kávové a seskviterpenlaktony, je v gastronomii ceněna a stimuluje tvorbu trávicích šťáv, čímž již na úrovni příjmu potravy podporuje zažívání.Artyčok (Cynara cardunculus var. scolymus), známý také jako artyčok zeleninový, je vytrvalá rostlina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Původně pochází ze Středomoří, byl znám již ve starověkém Římě a Řecku, kde byl ceněn nejen jako gastronomická delikatesa, ale také pro své rozsáhlé léčivé účinky. Artyčok je tedy všestranná rostlina, která nabízí řadu zdravotních benefitů a zároveň je chutnou součástí mnoha pokrmů. Tento článek shrnuje současné vědecké poznatky o nutričním složení artyčoku, jeho tradičním kulinářském využití a farmakologických vlastnostech, s důrazem na hepatoprotektivní, hypolipidemické, choleretické a antioxidační účinky. Zdůrazněn je synergický potenciál mezi jeho potravinářskou a medicinální hodnotou. Artyčok je vytrvalá rostlina původem ze Středomoří, kde jsou jeho nezralá květní poupata konzumována jako zelenina. Kromě kulinářského významu má artyčok bohatou historii v tradiční evropské bylinné medicíně, zejména při léčbě zažívacích obtíží a jaterních dysfunkcí (Ben Salem ert al., 2015). Moderní farmakognozie potvrdila biologickou aktivitu této rostliny a identifikovala klíčové bioaktivní sloučeniny. Jedlé části artyčoku (báze/listové pochvy a vnitřní listeny) jsou bohatým zdrojem vlákniny, vitamínů (zejména vitamínu C, K, kyseliny listové) a minerálů (draslík, hořčík, železo).  V kuchyni se artyčoky připravují vařením, dušením, grilováním nebo nakládáním. Během tepelné úpravy dochází k částečné degradaci některých termolabilních sloučenin, jako je vitamín C. Nicméně, mnoho polyfenolů zůstává stabilních a jejich biologická dostupnost se může zvýšit. Hořká chuť, za kterou jsou zodpovědné deriváty kyseliny kávové a seskviterpenlaktony, je v gastronomii ceněna a stimuluje tvorbu trávicích šťáv, čímž již na úrovni příjmu potravy podporuje zažívání.

Termospermin, nový typ rostlinného regulátoru růstu

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová, Matěj Malík

Termospermin je derivátem běžnějšího polyaminu sperminu a představuje klíčový regulátor vývoje rostlin, zejména při formování xylému (dřeva) (Yoshimoto et al., 2016). Přestože byl původně považován za minoritní látku, současný výzkum ukazuje, že je široce rozšířený v rostlinné říši a funguje jako nový typ rostlinného regulátoru růstu. Jeho primární a nejlépe prozkoumanou funkcí je negativní regulace diferenciace a proliferace xylémových cév, což je zásadní pro udržení strukturální integrity stonku všech rostlin (Yoshimoto et al., 2012). Tato recenzní práce shrnuje současné poznatky o biosyntéze termosperminu, jeho molekulárním mechanismu působení prostřednictvím regulace translace mRNA, jeho nezastupitelné roli ve vývoji xylému a jeho potenciálních aplikacích v biotechnologiích a zemědělství.

Mucilago crustacea (pěnitka bílá): Taxonomie, morfologie, ekologie a fenologie terestrické hlenky

Jiří Patočka, Jeroným Krištof

     Mucilago crustacea (Wigand) (syn. Didymium crustaceum), známá pod českým názvem pěnitka bílá, je pozoruhodný druh hlenky (Myxomycota) z čeledi Didymiaceae. Tento druh je charakteristický tvorbou rozsáhlých, často kontinuálních, krustovitých plodnic (aethalií), což jej odlišuje od většiny ostatních zástupců řádu Physarales. Přestože byla dlouho řazena do rodu Didymium, moderní fylogenetické studie vedly k obnovení samostatného rodu Mucilago. Článek shrnuje taxonomii, morfologii, ekologii, fenologii a rozšíření tohoto druhu s důrazem na středoevropské, zejména české území.

Anfibatid: Perspektivní lék ischemické cévní mozkové příhody

Jana Jakubcová, Jiří Patočka

     Anfibatid (jiný název agkisacucetin) je přírodní látka izolovaná z jedu některých hadů, např. ploskolebce nosorohého (Deinagkistrodon acutus (Günther, 1888)) (Gao et al., 2012). Tento mohutný had, dorůstající délky až 1,5 m, jehož domovem je jihovýchodní Asie, má typickou barvu a kresbu a je předmětem uctívání mnoha domorodých národů v této oblasti světa. Obvykle se vyskytuje ve vlhkých, stinných stanovištích v zalesněných horách do nadmořské výšky 1400 m a dává přednost úkrytům ve skalnatých oblastech údolí. Je to noční a soumračný predátor schopný rychlého útoku bez předchozího varování. Dospělý jedinec může na jedno kousnutí uvolnit obrovské množství jedu, až 180 mg (Tan et al., 2022). Jed ploskolebce nosorohého je především silným hemotoxinem (Tan et al., 2022). Mezi příznaky kousnutí patří silná lokální bolest a krvácení, které může začít téměř okamžitě. Následuje značný otok, puchýře, nekróza a vředy. Systémové příznaky, které často zahrnují bušení srdce, se mohou objevit náhle a relativně brzy po kousnutí. Smrtnost je vysoká (Chen et al., 2019). Jeho jed je primárně hemotoxický a hemoragický a smrt nastává především kvůli neschopnosti těla zastavit krvácení, což vede k vykrvácení a selhání životně důležitých orgánů (Cheng et al., 2017). Oběť často umírá na hypovolemický šok z masivní ztráty krve do tělesných dutin a tkání, nebo na krvácení do životně důležitých orgánů (např. mozku). Okamžitý transport do nemocnice a aplikace protijedu jsou naprosto zásadní pro přežití (Tan et al., 2022).

Neuroprotektivní peptidy mořských sasanek: Perspektivní terapeutické prostředky

Jiří Patočka, Patrik Olekšák

     Mořské ekosystémy představují nevyčerpatelný zdroj biologicky aktivních molekul s jedinečnými strukturami a mechanismy účinku. Mezi nejvýznamnější producenty těchto látek patří bezobratlí živočichové, včetně sasanek (řád Actiniaria). Sasanky, coby sedaví predátoři, se během evoluce vybavily sofistikovaným chemickým arzenálem pro obranu i lov, jehož hlavní složku tvoří peptidy. Zvláštní pozornost vědců se v posledních letech upírá na neuroprotektivní peptidy, které mají potenciál stát se základem nových léků proti neurodegenerativním onemocněním, jako jsou Alzheimerova, Parkinsonova či Huntingtonova choroba, ale i proti následkům mozkové mrtvice.

Mořská sasanka Anthopleura elegantissima.

Pevník plstnatý (Xylobolus subtomentosus,  syn. Stereum subtomentosum) – taxonomie, ekologie a potenciální význam

Jiří Patočka, Jeroným Krištof, Radoslav Patočka

     Pevník plstnatý (Stereum subtomentosum Pouzar 1964), dřevokazná houba z čeledi Stereaceae (řád Russulales), je v současné taxonomii správně zařazován do rodu  Xylobolus,  jako Xylobolus subtomentosus (Pouzar) Boidin. Tento článek poskytuje ucelený přehled o taxonomické historii, morfologických znacích, ekologických nárocích, rozšíření a potenciálním významu tohoto druhu. Na základě literární rešerše je zdůrazněn jeho výskyt na odumřelém dřevě listnatých stromů, především dubů a buků, a jeho role v dekompozičním procesu ligninózního materiálu. Jsou diskutovány také chemotaxonomické aspekty a stabilita jeho makroskopických a mikroskopických znaků.

Přírodní inhibitory mTOR: Inhibitory mořského původu

Patrik Olekšák, Jiří Patočka

     Mechanistic target of rapamycin (mTOR) je evolučně konzervovaná serin/threoninová protein kináza, která hraje klíčovou roli v regulaci buněčného růstu, proliferace, metabolismu, autofagie a přežití. mTOR je centrálním uzlem v intracelulárních signálních drahách, které integrují signály z živin, růstových faktorů, energetického stavu buňky a stresových podnětů, čímž zajišťuje optimální přizpůsobení buněčných funkcí aktuálním podmínkám prostředí (Saxton et al., 2017). Kináza mTOR působí ve dvou funkčně a strukturně odlišných multiproteinových komplexech – mTORC1 (mTOR Complex 1) a mTORC2 (mTOR Complex 2) – které regulují různé aspekty buněčné fyziologie (Szwed et al., 2021). Zatímco mTORC1 je primárně odpovědný za regulaci proteosyntézy, lipogeneze a inhibici autofagie (Wang & Proud, 2006), mTORC2 hraje zásadní roli v kontrole cytoskeletální dynamiky a aktivaci Akt/PKB dráhy (Sen et al., 2014).

Šmel okoličnatý (Butomus umbellatus L.) – biologické, ekologické a farmakologické aspekty

Radoslav Patočka, Jiří Patočka

     Šmel okoličnatý (Butomus umbellatus L.) je vytrvalá vodní rostlina z monotypické čeledi Butomaceae, rozšířená především v mírném pásu Evropy a Asie. Roste na březích stojatých a pomalu tekoucích vod, v mělkých zátokách, rybnících, příkopech a lužních oblastech (Cook. Et al., 1990). Je ceněn pro svůj dekorativní vzhled a zároveň zkoumán pro své ekologické a biochemické vlastnosti. Šmel je vytrvalá rostlina s mohutným oddenkem a přímými trojhrannými lodyhami dosahujícími výšky až 1,5 m. Listy jsou úzké, trojhranné, vyrůstající v růžici. Květenství tvoří nápadný okolík složený z 20–30 růžových až růžovofialových květů, které kvetou od června do srpna (Hellquist  & Madsen, 1998). Rostlina preferuje mělké, stojaté vody s hlinitým nebo písčitým dnem a neutrálním až mírně zásaditým pH. Dobře snáší kolísání hladiny vody a mírné zasolení. V některých oblastech, zejména v Severní Americe, kde byla introdukována, je považována za invazní druh, který může vytlačovat původní vodní flóru (Pyšek  & Richardson, 2010).

Šedivka šedivá (Berteroa incana (L.) DC.) – nebezpečný plevel

Jiří Patočka,  Matěj Malík

     Šedivka šedivá (Berteroa incana (L.) DC.) je jednoletá nebo dvouletá bylina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), původem z východní Evropy a západní Asie. Během posledních staletí se úspěšně rozšířila do mnoha částí světa, včetně Severní Ameriky, kde je považována za invazní druh. Tento článek shrnuje její taxonomii, morfologické znaky, ekologické nároky, biologii rozmnožování, faktory přispívající k její invazní úspěšnosti a možnosti managementu. Šedivka šedivá kolonizuje narušená stanoviště, jako jsou okraje cest, železniční náspy, opuštěné zemědělské plochy a pastviny, kde může vytvářet monokulturní porosty a vytlačovat původní vegetaci.