Rod Cissus zahrnuje cca 300 druhů, obvykle jde o dřevnaté liány s ovíjivými úponky nebo vzpřímeně rostoucí keře. Patří do čeledi révovitých (Vitaceae). Některé druhy se pěstují jako pokojové rostliny – např. Cissus adenopoda Sprague, C. striata Ruiz et Pav. C. antartica Vent. a C. rhombifolia Vahl. Rostliny rodu Cissus se někdy uvádějí pod jménem žumen (Hieke, 2003). I v čeledi révovitých lze ale najít sukulentní rostliny. Patři sem např. druh Cissus quadrangularis L., známý je také pod synonymem Cissus cactiformis Gilg. Tyto rostliny s bizarním vzhledem mají čtyřhranné (quadrangularis = čtyřhranný) sukulentní výrazně zaškrcované stonky, které v přírodě rostou převisle nebo porůstají okolní vegetaci. Listy v době sucha opadávají a fotosyntézu zajišťuje zelený stonek. Rostliny kvetou drobnými bílými kvítky, které jsou uspořádány v klasovitých květenstvích (Ježek a Kunte, 2005). Cissus quadrangularis roste v suchých oblastech Asie a Afriky (Williamson, 2003). Občas je tuto rostlinu možné vidět ve sbírkách sukulentů.
Popis rostliny Šanta kočičí (Nepeta cataria L.) je vytrvalá bylina z čeledi Lamiaceae (hluchavkovité). Stejně jako další druhy této čeledi obsahuje i šanta velké množství aromatických látek. Rostliny jsou 30-70 cm vysoké, mají čtyřhranné pýřité lodyhy. Listy jsou vstřícné, s trojúhelníkovou čepelí, na okraji nepravidelně pilovité, pýřité. Květy jsou v koncových lichoklasech, nažloutle bílé nebo namodralé či nafialovělé. Šanta pochází z jižní Evropy a jihozápadní Asie a je tedy v ČR nepůvodní, ale následkem dřívějšího hojného pěstování se vyskytuje roztroušeně po celém území. Roste v obcích, na rumištích a na okrajích polních cest. Šanta se vyskytuje v řadě kultivarů liších se barvou květů i vůní. Na zahrádkách se pěstují dalších druhy: Nepeta grandiflora a N. racemosa a hybridní taxon Nepeta x faasenii, vzniklý pravděpodobně zkřížením N. racemosa a N. nepetella. Rostliny se pěstují jako nenáročné trvalky a skalničky a místy mohou zplaňovat (Štěpánek, 2000).
I růže mohou být jedovaté! Takovou růží je Adenium obesum, sukulentní keřovitá rostlina z čeledi Apocynaceae (toješťovité) (Omino a Kokwaro, 1993). Rod Adenium zahrnuje cca 6 druhů, které rostou v tropických oblastech Afriky, nejrozšířenější je A. obesum. Rostliny mají výrazně ztlustlé kmeny (obesum = tlustý), tenké větve s listy na koncích a pětičetné květy. Po poranění roní latex. Některé druhy rodu Adenium se pěstují jako okrasné rostliny, zejména A. obesum, které se vyskytuje v řadě kultivarů s velkými růžově, červeně či bíle zbarvenými květy. Podle výrazných květů je rostlina nazývána „pouštní růže“ (desert rose) (Ježek a Kunte, 2005; Wink a van Wyk, 2008). Všechny druhy rodu Adenium jsou jedovaté, stejně jako řada dalších rostlin z čeledi Apocynaceae. Rostliny obsahují více než 30 různých kardioaktivních glykosidů (kardenolidy a pregnanové glykosidy). Hlavním glykosidem je obebiosid B, ve větším nožství jsou dále zastoupeny 16-deacetylanhydrohonghelosid A a 16-anhydrostropesid (Yamauchi a Abe, 1990; Wink a van Wyk, 2008).
Centrum pokročilých studií, Fakulta vojenského zdravotnictví, Univerzita obrany, Hradec Králové
Úvod
Termínem mykotoxin široce označujeme skupinu sekundárních metabolitů produkovaných houbami (název mykotoxin: z řeckého mykés – houby). Zhoubné působení těchto toxinů na organismus pak označujeme mykotoxikóza. Zatímco toxiny makroskopických hub (Macromycetes) prakticky ovlivňují zdraví člověka pouze při záměně v rámci jejich sběru, toxiny mikroskopických hub (Micromycetes) jsou důležitým kontaminantem potravin, nápojů a krmiv, zvláště pak:
Aflatoxiny produkované rodem Aspergillus.
Ochratoxiny produkované rody Aspergillus a Penicillium.
Trichotheceny produkované rodem Fusarium.
Tento přehledový článek se věnuje komerčně a zdravotně nejvýznamnější skupině mykotoxinů: aflatoxinům.
"
Články mých kolegů: Léky proti rakovině na bázi inhibitorů Met receptoru
Léky
proti rakovině na bázi inhibitorů Met receptoru
Petr Hanák
Podstatou rakoviny je nádorové bujení.
Buňka se začne nekontrolovaně dělit a celý proces vede exponenciální řadou ke
vzniku nádoru. Na úrovni molekul padá zodpovědnost za vznik rakoviny obvykle na
nějakou chybu – změnu některého proteinu, který je zapojen do signalizačních
kaskád regulujících buněčné dělení. Často se jedná o receptory pro určitý
růstový faktor, takže původně jde o molekuly, které plní v buňce užitečné
funkce související například s diferenciací tkání během embryonálního
vývoje organismu, hojením ran nebo s krvetvorbou.
Články mých kolegů: Perloočka – nový modelový organismus v experimentální toxikologii
Perloočka – nový modelový organismus v experimentální
toxikologii
Mgr. RNDr. Šárka Veselá, PhD
Perloočky (dafnie) jsou malí
vodní živočichové, které můžeme najít prakticky v každé vodní nádrži. Jejich význam
je pro vodní biocenózy nezastupitelný. Slouží jako potrava pro velké množství
predátorů a zároveň samy požírají planktonní řasy a tím zabraňují jejich
přílišnému rozvoji v nádržích (Veselá, 2004). Perloočky jsou důležité
nejenom pro správné fungování vodních ekosystémů, ale jejich význam tuto oblast
překračuje. Díky možnosti jednoduchého chovu ve velkých množstvích jsou
využívány například jako krmivo v živočišné výrobě a akvaristice. Experimenty
s perloočkami jsou jedním ze základních nástrojů používaných v limnologii,
což je vědní obor zabývající se poznáním zákonitostí fungování sladkovodních
ekosystémů. Testy s perloočkami jsou hojně využívány i
v ekotoxikologii, kde jsou prováděny především s cílem
charakterizovat vliv toxických látek na vodní ekosystémy. O perloočkách, jejich
evoluci, genetice, morfologii, populační ekologii a chování, citlivosti vůči
různým toxikantům, bylo nasbíráno a publikováno velké množství poznatků. Je
proto jen otázkou času, kdy se tito živočichové začnou více používat i
v jiných vědních oborech, například experimentální toxikologii.
Přítomnost
jedovaté látky v tělech rostlin nebo živočichů,zvláště pak členovců, není něčím výjimečným.
S tím spojená nepoživatelnostje
pro jejího nositele dobrou ochranou před predátory.
Jedovaté
chemické látky (toxiny) jsou produkovány téměř všemi formami života – od
bakterií až po obratlovce - a hrají významnou úlohu v obranné či útočné
strategii živých organismů. Kdo někdy viděl pakobylku, která po většinu svého
života připomíná spíše nehybnou větévku, těžko uvěří, že i tento tvor je
jedovatý. Jejich dokonalé mimikry podtržené tvarem těla, ochranným zabarvením i
způsobem pohybu z nich dělá téměř neviditelné tvory. Přesto mají své nepřátele
a proti nim se některé druhybrání
štiplavým aerosolem, který vystřikují ze žláz umístěných na horní straně hrudi. Tento sekret svou konzistencí vzdáleně připomíná
latexové mléko pryšcovitých rostlin a svou vůní formaldehyd.
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
