Rmen rolní (Anthemis arvensis L.): Plevel s cennými biologicky aktivními látkami

Jiří Patočka, Milena Patočková, Jeroným Krištof

     Rmen rolní (Anthemis arvensis L.) je jednoletá nebo ozimá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), původem v Evropě, která se rozšířila do mnoha částí světa. Jedná se o významný plevel v zemědělských plodinách, ale zároveň o druh se zajímavými farmakologickými vlastnostmi. Tento článek poskytuje ucelený přehled o taxonomii, morfologii, biologii, ekologii, distribuci, hospodářském významu a potenciálním využití této rostliny. Shrnuje současné vědecké poznatky a zdůrazňuje její dvojí roli jako škodlivého plevele a zdroje biologicky aktivních látek.

     Rod Anthemis je bohatý na druhy a Anthemis arvensis L. je jedním z jeho nejrozšířenějších zástupců. Tato rostlina je známá svým charakteristickým vzhledem, který připomíná heřmánek pravý (Matricaria chamomilla), od kterého se však liší několika klíčovými znaky. Jeho adaptabilita a konkurenceschopnost z něj činí problémový plevel v obilninách, olejninách a dalších plodinách (Håkansson, 2003). Rmen rolní je bylina s přímou nebo vystoupavou lodyhou, vysokou 10-50 cm. Listy jsou střídavé, 2-3x zpeřené s úkrojky. Květenstvím je úbor o průměru 1,5-3 cm s bílými jazykovitými květy (okrajovými) a žlutými trubkovitými květy (středovými). Výrazným rozlišovacím znakem od heřmánku je duté květní lůžko (u heřmánku je plné) a přítomnost listenů na vnější straně zákrovu (Jäger & Werner, 2005). Plodem je nažka bez chmýru.

Rmen rolní (Anthemis arvensis L.). Foto: Ing. Milena Patočková

Allitridium – biologicky aktivní derivát česneku s terapeutickým potenciálem

Jiří Patočka

     Jedno české přísloví praví, že "kdo jí hodně cibule, toho nenavštěvuje lékař a kdo jí hodně česneku, toho nenavštěvuje vůbec nikdo". Tato nadsázka naráží na příznivé účinky obou rostlin na zdraví, ale zároveň na nepříjemný zápach, který po jejich konzumaci zůstává. Cibule a česnek jsou skutečně zdravé a mají blahodárné účinky na organismus, ale jejich konzumace může mít i ne úplně příjemné následky (Block, 2010).  Zápach lidí, kteří konzumují cibuli (Allium cepa) a česnek (Allium sativum), je způsoben hlavně těkavými organosírovými sloučeninami, které vznikají při trávení těchto rostlin. Tyto látky se dostávají do krve, z ní do plic, potu a moči – a tak se uvolňují dechem i potem a okolí to vnímá jako nepříjemný zápach. Hlavní sloučeninou česneku zodpovědnou za zápach je allicin. Allicin je velmi reaktivní a rychle se přeměňuje na další látky: diallyldisulfid, allylmethylsulfid, ajoen a vinyldithiny  (Borlinghaus et al., 2014).

Outkovka chlupatá: Drsný klenot na mrtvém dřevě

Jiří Patočka, Milena Patočková

     Outkovka chlupatá (Trametes hirsuta) je hojně rozšířená dřevokazná houba z čeledi chorošovitých, kterou lze nalézt po celý rok v lesích, parcích i na zahradách. Ačkoli je pro své tuhé a hořké plodnice nepoživatelná, jedná se o organismus s fascinující biologií a rostoucím praktickým významem, zejména v biotechnologiích.

Outkovka chlupatá (Trametes hirsuta). Foto: Ing. Milena Patočková

Pryšec nádherný (Euphorbia pulcherrima) a jeho zajímavosti

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Pryšec nádherný (Euphorbia pulcherrima), známý také pod názvem vánoční hvězda, patří mezi nejznámější okrasné rostliny světa. Pochází ze Střední Ameriky, především z Mexika a Guatemaly, kde roste ve volné přírodě jako mohutný keř či malý strom, dosahující výšky až čtyř metrů. Do Evropy se dostal v 19. století zásluhou amerického diplomata Joela Robertse Poinsetta, podle něhož je rostlina v anglicky mluvících zemích, dodnes nazývána poinsettia (Grueber, 2019) a je považována za symbol Vánoc.

Rozpuklec hruškovitý (Phallogaster saccatus) – pozoruhodná houba

Jiří Patočka, Jeroným Krištof

     Rozpuklec hruškovitý (Phallogaster saccatus) je vzácná a morfologicky pozoruhodná malá vřeckovýtrusná houba, řazená do čeledi hadovkovitých (Phallaceae). Tento druh představuje evoluční a ekologický přechod mezi uzavřenými plodnicemi břichatek (Gasteromycetes) a otevřenými, hmyzem opylovanými plodnicemi hadovek. Článek shrnuje aktuální poznatky o jeho taxonomii, morfologii, ekologii a rozšíření, s důrazem na jeho unikátní postavení v rámci houbové říše. Rod Phallogaster je malý a málo prostudovaný. Phallogaster saccatus, popsaný americkým mykologem Andrewem P. Morganem v 19. století, je jeho nejznámějším a v Evropě jediným zástupcem (Pegler et al., 1995). Houba dlouho unikala pozornosti kvůli své vzácnosti, skrytému způsobu růstu a malým rozměrům. Její studium je klíčové pro pochopení evoluce strategií šíření výtrusů u hub, konkrétně přechodu od pasivního vyprašování výtrusů (u břichatek) k aktivnímu přilákání hmyzích vektorů pomocí pachu (u hadovek) (Hosaka et al., 2006). Fylogenetické analýzy založené na sekvencích DNA potvrdily zařazení rodu Phallogaster do čeledi Phallaceae, ačkoli morfologicky se jeho plodnice značně liší od "klasických" hadovek, jako je např. hadovka smrdutá (Phallus impudicus) (Hosaka et al., 2006). P. saccatus je tak považován za bazální nebo sesterskou větev k ostatním zástupcům čeledi.

Rozpuklec hruškovitý (Phallogaster saccatus Morgan, 1892)

Bioaktivní látky břízy bělokoré (Betula pendula Roth.) a jejich farmakologický potenciál

Jiří Patočka, Radka Hrnčířová, Radoslav Patočka

     Bříza bělokorá (Betula pendula Roth., Betulaceae), také bříza bradavičnatá nebo bříza bílá, je listnatý strom vysoký až 30 m, široce rozšířený na severní polokouli. Betula pendula je nejen významnou lesní dřevinou, ale také důležitým zdrojem látek pro fytoterapii. Díky svému bohatému obsahu sekundárních metabolitů je po staletí využívána v lidovém léčitelství. Tradičně se používala k léčbě revmatismu, dny, onemocnění močových cest, kožních problémů a jako celkové tonikum. Moderní farmakognozie potvrzuje, že různé části tohoto stromu (listy, kůra, pupeny, míza) jsou zdrojem širokého spektra bioaktivních látek. Vědecký výzkum se v posledních desetiletích zaměřil na identifikaci a charakterizaci látek, které jsou za tyto účinky zodpovědné. Mezi klíčové skupiny těchto sloučenin patří triterpenoidy (především betulin), flavonoidy, fenolické kyseliny a taniny. Tento článek poskytuje souhrnný přehled těchto substancí a vědecky podložených farmakologických účinků, jako jsou protizánětlivé, antioxidační, diuretické, protinádorové a antimikrobiální aktivity.

Bříza bělokorá (Betula pendula). Foto: Radka Hrnčířová

Mléčivec alpský (Cicerbita alpina) v kuchyni i medicíně

Jana Jakubcová, Jiří Patočka

     Mléčivec alpský je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), rozšířená v horských oblastech Evropy v nadmořské výšce 800 až 2000 m. Jeho rozšíření v Evropě je sporadické a zahrnuje izolovaná stanoviště v centrálních pohořích, jako je alpský oblouk, severní Balkán a Karpaty. Je pozoruhodné, že po poslední době ledové rozšířil svůj přirozený ekosystém i do Skandinávie, kde roste i v nižších nadmořských výškách.

Mléčivec alpský (Cicerbita alpina). Foto: Ing. Jana Jakubcová

Neuroprotektivní peptidy termitů - nadějný farmakologický potenciál

Jiří Patočka, Patrik Olekšák

     Neurodegenerativní onemocnění, jako je Alzheimerova či Parkinsonova choroba, představují významnou a rostoucí zátěž pro globální zdravotní systém. Současná terapeutika jsou často pouze symptomatická a nezpomalují progresi onemocnění. Proto je naléhavě potřebný vývoj nových neuroprotektivních strategií. Tento článek se zabývá dosud málo prozkoumaným, ale slibným zdrojem těchto látek – termity (řád Blattodea). Termiti produkují široké spektrum bioaktivních látek, mimo jiné i peptidů, jako součást své imunitní obrany (Kurtböke et al., 2014). Studie ukazují, že mnohé z těchto sloučenin vykazují silné antioxidační, protizánětlivé a anti-apoptotické účinky, které jsou klíčové pro ochranu neuronů před poškozením (Nuss  et al., 2008; Lee et al., 2018; Veenstra et al., 2023). Tento článek shrnuje současné poznatky o neuroprotektivním potenciálu termitích peptidů, diskutuje jejich předpokládané mechanismy působení a nastiňuje perspektivy jejich budoucího výzkumu a terapeutického využití.

     Neurodegenerativní onemocnění jsou charakterizována progresivní ztrátou neuronů ve specifických oblastech mozku, což vede k poruchám kognitivních a motorických funkcí. Společnými patogenetickými mechanismy těchto chorob jsou oxidační stres, neurozánět, dysfunkce mitochondrií a abnormální agregace proteinů (Hansson, 2021). Přes intenzivní výzkum zůstává účinná léčba, která by cíleně ovlivnila tyto základní mechanismy, velkou výzvou.

     Příroda představuje nevyčerpatelný zdroj biologicky aktivních molekul. Zatímco rostlinné a mořské organismy jsou v tomto ohledu intenzivně studovány, hmyz jako zdroj neuroprotektivních látek zůstává relativně opomíjen, přestože jde o nejrozmanitější skupinu živočichů na Zemi. Termiti, jako sociální hmyz žijící v mikrobiálně bohatém prostředí, vyvinuli mimořádně účinný imunitní systém. Klíčovou složku tohoto systému tvoří antimikrobiální peptidy (AMPs), které chrání kolonii před patogeny (Lamberty et al., 2001). Ukazuje se, že biologické aktivity těchto peptidů často překračují jejich primární antimikrobiální funkci (Silva et al., 2003).

Apioperdon pyriforme (pýchavka hruškovitá) – ekologie, morfologie a biotechnologický význam

Jiří Patočka, Jeroným Krištof

Apioperdon pyriforme (Schaeff.) V. P. Marshall (dříve známá jako Lycoperdon pyriforme), česky pýchavka hruškovitá, je hojná a široce rozšířená stopkovýtrusná houba z čeledi pýchavkovitých (Agaricaceae). Jedná se o saprotrofního rozkladače dřeva, který hraje klíčovou roli v koloběhu živin v lesních ekosystémech. Tento článek shrnuje současné poznatky o její taxonomii, morfologii, ekologii, jedlosti a potenciálním biotechnologickém využití. Druh je charakteristický svými hruškovitými plodnicemi, které rostou v trsech na tlejícím dřevě, a je považován za jedlý v mladém stádiu.

Pýchavka hruškovitá (Apioperdon pyriforme ). Foto: Bc. Jeroným Krištof

Pařezník obecný: Nenápadný svítící podivín mezi houbami

Jiří Patočka, Milena Patočková

     V říši hub nalezneme druhy nápadné svým vzhledem, jiné zase výjimečnými chuťovými vlastnostmi. Zajímavou houbou naši lesů je pařezník obecný (Panellus stipticus), známý také pod starším českým názvem pňovka obyčejná. Tato drobná, celoročně rostoucí houba, by na první pohled mohla snadno uniknout naší pozornosti. Skrývá v sobě však jeden z nejpozoruhodnějších jevů přírody – schopnost světélkovat. Díky této vlastnosti je pařezník fascinujícím objektem zájmu nejen pro mykology, ale pro všechny milovníky přírody (Oliveira et al., 2013).

     Pařezník obecný je relativně snadno rozpoznatelná houba, a to díky svému růstu a vzhledu. Tvoří malé, 1–4 cm široké kloboučky, které jsou polokruhovité, ledvinovité nebo lasturovitě prohnuté. Sbíhají se do krátkého, postranně přirostlého třeně. Klobouk má okrovou, světle hnědou až masově nahnědlou barvu, často s naoranžovělým nebo rezavým nádechem. Povrch je v mládí plstnatý, později může být jemně šupinkatý a za vlhka lepkavý. Nejcharakterističtějším znakem jsou však lupeny. Jsou poměrně husté, úzké a vidlicovitě větvené. Jejich barva je podobná jako u klobouku, ale vždy o něco světlejší. Zvláštností je, že při zasychání mají lupeny i celá plodnice tendenci tmavnout do rezavě hnědé barvy. Roste velmi hojně, po celý rok (nejčastěji od března do listopadu, ale lze jej nalézt i v mírných zimách), v početných trsech na mrtvém dřevě listnatých stromů. Upřednostňuje zejména duby, buky, břízy a olše, na kterých způsobuje bílou hnilobu dřeva. Jeho posláním v ekosystému je tedy rozklad mrtvé organické hmoty a návrat živin do koloběhu přírody.

Pařezník obecný (Panellus stipticus). Foto: Ing. Milena Patočková