Rosa canina L. (Dog Rose): Botanical Characteristics, Phytochemistry and Toxicological Aspects

Jiří Patočka, Martin Doucha

     Rosa canina  L., commonly known as the dog rose, is one of the most widespread wild rose species in Europe. Its pseudo-fruits, the rose hips, are traditionally valued for their high vitamin C content and diverse phytochemicals. While widely regarded as safe, the growing use of rose hip extracts in food supplements and herbal medicine calls for a critical look at their chemical complexity, potential contaminants, and toxicological profiles. This article provides a comprehensive overview of the botany, phytochemistry, pharmacological effects, and current knowledge on possible toxicological concerns related to Rosa canina.

Botanical Description

     Rosa canina is a perennial, deciduous shrub belonging to the Rosaceae family. It typically grows 1–3 meters tall, forming arching stems covered with backward-hooked thorns. The pinnate leaves are composed of 5–7 serrated leaflets. The simple flowers are white to pale pink, blooming from May to July, followed by bright red-orange pseudo-fruits known as rose hips, which enclose numerous hairy achenes. Dog rose occurs throughout Europe, temperate Asia, and parts of North Africa, thriving in hedgerows, forest edges, grasslands, and disturbed sites (Norozi & Garmsar, 2024).

Psammapliny – unikátní bioaktivní látky mořského původu

Jiří Patočka

     Psammapliny představují skupinu sekundárních metabolitů se zajímavými biologickými účinky, izolovaných především z mořských hub rodu Psammaplysilla a Aplysinella (kmen Porifera). Psammapliny byly poprvé izolovány z mořských hub v oblasti Indo-Pacifiku. Nejvýznamnějšími producenty jsou Psammaplysilla purpurea, Aplysinella rhax a Pseudoceratina purpurea. Tyto látky se vyznačují přítomností bromovaných aromatických kruhů, oximové skupiny a často i disulfidového můstku, což je činí chemicky i biologicky mimořádně zajímavými (Shaala, & Youssef, 2019). Typickým představitelem je psammaplin A  (N,N′-[(1S,2S)-2-hydroxyimino-1,2-ethanediyl]bis(3-bromo-4-hydroxybenzamid-disulfid) (Jing et al., 2019).

Ectatomines – poisonous proteins of ants of the genus Ectatomma

Jiří Patočka, Sandra Maria Barbalho, Jana Jakubcová

     Ants of the genus Ectatomma (family Formicidae, subfamily Ectatomminae) represent a group of arboreal ants whose venom glands produce an extremely interesting set of biologically active substances, the toxicity of which exceeds the toxicity of bee and solitary wasp toxins (Fénéron et al., 1996). They also include ectatomines, protein toxins that have been attracting the attention of scientists in recent decades due to their unique biological activity and potential use in biomedicine. Ectatomines are small proteins and peptides isolated mainly from the species Ectatomma tuberculatum. Their molecule consists of two amphiphilic homologous polypeptide chains, each of which consists of 34-37 amino acid sequences with clusters of basic lysine residues. These two chains are linked by a disulfide bond between Cys22 of chain A and Cys20 of chain B (Nolde et al., 1995). Ectatomin Et-1, from the ant Ectatomma tuberculatum, has been found to be the most potent neurotoxic peptide isolated from ant venoms (Touchard 2015).

     The ant Ectatomma tuberculatum (family Formicidae, subfamily Ectatomminae) is a relatively large tropical ant distributed mainly in Central and South America (Leston, 1978). This species has a sting and injects venom into the wound, which mainly contains proteins and peptides (so-called ectatomines). These have a cytotoxic effect, disrupt cell membranes and the sting is painful, sometimes comparable to a bee or wasp sting (Schmidt, 1961). Local swelling, redness and burning may occur. They do not pose a major danger to a healthy person unless an allergic reaction (anaphylaxis) occurs. In such a case, the risk is similar to that of bee or wasp allergy. The venom of the ant E. tuberculatum effectively paralyzes small insects and other invertebrates. These ants are important predators in tropical ecosystems and play a role in regulating insect populations (Zinck et al., 2007).

Ophiobolin A: Bioaktivní metabolit patogenní houby Bipolaris oryzae s potenciálem pro medicínu a zemědělství

Jiří Patočka, Matěj Malík

     Ophiobolin A je sekundární metabolit produkovaný fytopatogenní houbou Bipolaris oryzae (dříve Cochliobolus miyabeanus), která způsobuje hnědou skvrnitost rýže (Oryza sativa). Tento polyketidový seskviterpenoid patří do skupiny tzv. ophiobolinů – cyklických tridekanoidů se zajímavou a unikátní strukturou a řadou biologických účinků. (Zheng et al., 2025). Ophiobolin A má významnou aktivitu proti apoptóze rezistentním glioblastomovým buňkám prostřednictvím indukce neapoptotické buněčné smrti, což nabízí inovativní strategii pro boj s tímto agresivním druhem rakoviny (Bury et al., 2013). Bylo prokázáno, že ophiobolin A je slibný přírodní produkt vykazující silnou aktivitu proti některým maligním nádorům, jako je glioblastom mozku a různé melanomy.

Hnědá skvrnitost rýže způsobená patogenní houbou Bipolaris oryzae.

Juglon a jeho deriváty: Významné přírodní látky s potenciálem pro medicínu

Jiří Patočka, Patrik Olekšák, Kamil Kuča

     Juglon (5-hydroxy-1,4-naftochinon) je naftochinonový derivát, který se přirozeně vyskytuje v rostlinách čeledi ořešákovitých, především v ořešáku černém (Juglans nigra) a ořešáku královském (Juglans regia) (Thakur, 2011). Tato látka je známá svým allelopatickým působením, tedy schopností ovlivňovat růst okolních rostlin (Rietveld, 1982), avšak v posledních desetiletích se pozornost vědců obrací také k jejímu farmakologickému potenciálu. Juglon a jeho syntetické i polosyntetické deriváty vykazují slibné biologické účinky, které by mohly být využity v různých oblastech medicíny – od protirakovinných terapií po léčbu infekcí a neurodegenerativních onemocnění.

Ořešák královský (Juglans regia).

Hloh obecný (Crataegus laevigata) a jeho zajímavosti

 Jiří Patočka, Milena Patočková

     Hloh obecný (Crataegus laevigata), známý také jako hloh dvousemenný, je keř či menší strom z čeledi růžovitých (Rosaceae), který patří k nejvýznamnějším léčivým a symbolickým rostlinám Evropy. Dorůstá výšky 3–8 metrů, má hustou, trnitou korunu a jeho drobné, tmavě zelené listy jsou laločnaté a lesklé. Na jaře jej zdobí bílé až narůžovělé květy, seskupené v chocholících, které jsou významným zdrojem nektaru a pylu pro včely. Plody, známé jako „hložinky“, jsou červené malvice, bohaté na biologicky aktivní látky (Martinelli et al., 2021).

Plody hlohu obecného (Crataegus laevigata). Foto: Ing. Milena Patočková

Biologie a farmakologie škornice alpské (Epimedium alpinum L.)

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Škornice alpská (Epimedium alpinum L.) je vytrvalá bylina z čeledi dřišťálovitých (Berberidaceae), který zahrnuje kolem 60–70 druhů, převážně z Asie (Čína, Japonsko, Korea), menší počet druhů pochází také z oblasti Středomoří a Kavkazu. Škornice alpská se přirozeně vyskytuje v horských oblastech jižní a jihovýchodní Evropy, především v Alpách a na Balkánském poloostrově (Yan-Jun et al., 2008). V posledních desetiletích se dostává do popředí zájmu farmakologů a fytoterapeutů díky obsahu flavonoidů, zejména icariinu a jeho derivátů, které jsou považovány za klíčové bioaktivní složky škornic (Chen et al., 2024; Wang et al., 2025b).

     Epimedium alpinum je nízká trsnatá rostlina (20–40 cm vysoká), s oddenkem umožňujícím vegetativní šíření. Listy jsou řapíkaté, složené, často trojčetné, s jemně zubatým okrajem. Květy jsou nápadné, tmavě purpurové, se červenými vnitřními kališními lístky a čtyřmi korunními lístky opatřenými ostruhou. Kvete od dubna do června, opylována je převážně hmyzem. Plodem je úzce elipsoidní tobolka s drobnými semeny, která mohou být šířena mravenci (myrmekochorie). Ekologicky preferuje stanoviště v polostínu, svěží půdy s dostatkem humusu a vyšší vzdušnou vlhkostí. U nás se pěstuje jako okrasná rostlina, vzácně může zplňovat (Zelený, 1988; Zhang et al., 2007).

Kyselina orsellinová a její bioaktivní deriváty

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Kyselina orsellinová (systematický název 2,4-dihydroxy-6-methylbenzoová kyselina) je jednoduchá aromatická kyselina patřící do skupiny depsidů a depsidonů a představuje základní stavební jednotku celé řady sekundárních metabolitů, zejména u lišejníků a některých hub. Vzniká jako produkt polyketidové biosyntézy, kdy kondenzací několika molekul malonyl-CoA vzniká orcinolový skelet, následně oxidovaný a substituovaný na kyselinu orsellinovou. Tato sloučenina má zásadní význam nejen z chemického, ale i z farmakologického hlediska, protože slouží jako prekurzor celé řady bioaktivních derivátů (Tao & Abe, 2021). Kyselina orsellinová je fenolická kyselina s chemickým vzorcem C_₈H_₈O_₄, obsahující dvě hydroxylové skupiny v polohách 2 a 4, methylovou skupinu v poloze 6 a karboxylovou skupinu na benzenovém jádře. Její fenolová povaha určuje antioxidační a mírně kyselý charakter (Packter et al., 1966).

Betulin: Triterpen s mimořádně dlouhou historií

Jiří Patočka

     Betulin, přírodní pentacyklický triterpen, slaví v tomto roce 237 let od jeho objevení jako látky s mimořádnými farmakologickými vlastnostmi. Byl objeven v roce 1788 ruským chemikem To³stym, ale moderní výzkum betulinu a jeho derivátů nabral skutečný vědecký spád právě od konce 80. let 20. století. Od té doby se betulin stal středem pozornosti farmaceutického, onkologického i kosmetického výzkumu, především díky svému širokému spektru biologických účinků a dostupnosti z přírodních zdrojů – zejména z březové kůry (Vinod et al., 2012).

Chemická charakteristika a zdroje

     Betulin (též známý jako betulinol nebo lup-20(29)-ene-3β,28-diol) je pentacyklický lupanový triterpen se dvěma hydroxylovými skupinami. Nejbohatším přírodním zdrojem této látky je kůra břízy bělokoré (Betula pendula), kde může betulin tvořit až 30 % suché hmotnosti svrchní kůry. Získávání betulinu extrakcí z březové kůry je relativně jednoduché a ekologické, což přispívá k jeho popularitě jako výchozí suroviny pro přípravu dalších bioaktivních derivátů, například betulinové kyseliny.

Lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum) a její současný význam

Jiří Patočka, Martin Doucha

     Lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum L.), známá také pod lidovým názvem lilie ohnivá, patří mezi nejkrásnější původní druhy lilií střední a jižní Evropy. V české přírodě se vyskytuje zejména v podhorských a horských oblastech, kde roste na světlých loukách, okrajích lesů a horských pastvinách s dostatkem živin a často i vápníku v půdě. Charakteristickým znakem této lilie jsou výrazné, jasně oranžovočervené květy, které kvetou od června do července a výrazně vynikají v krajině (Koczur et al., 2016). Zajímavostí lilie cibulkonosné je její schopnost vegetativního rozmnožování prostřednictvím pacibulek. Tyto drobné cibulky vyrůstají v paždí listů na lodyze a po odpadnutí zakoření v půdě, čímž umožňují šíření rostliny i bez tvorby semen. Tento mechanismus je pro rod lilie poměrně neobvyklý a činí tento druh botanicky výjimečným (Saadon et al., 2013).

Lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum L.), Foto: MgA. Martin Doucha