Lilie cibulkonosná a její biologicky aktivní sekundární metabolity

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová, Vladimír Gajdošík

     Lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum L.) je krásná a výrazná kvetoucí rostlina z čeledi liliovitých (Liliaceae). Tato rostlina je známá svou schopností vytvářet malé cibulky (bulbily) v paždí listů, které slouží jako prostředek vegetativního rozmnožování. Lilie obvykle dosahuje výšky 30–120 cm, má střídavé, úzké a kopinaté listy s hladkými okraji a oranžově až cihlově červené, široce otevřené květy s výraznými tmavšími skvrnami. Kvete od června do července. V paždí listů vytváří malé cibulky, které lze použít k rozmnožování rostliny. Lilie cibulkonosná preferuje slunné až polostinné stanoviště a dobře odvodněnou půdu. Je mrazuvzdorná a snese i chladnější podmínky, což ji činí vhodnou pro pěstování v různých klimatických podmínkách (Bos, 2012). 

 Foto: Mgr. Zdeňka Navrátilová

Šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia L.) a její místo v moderní medicíně

Jiří Patočka, Josef Havel

     Šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia L) je druh jednoděložné rostliny z čeledi žabníkovité (Alismataceae) (Wani et al., 2015). Je to vytrvalá bahenní rostlina, která má typické listy šípovitého tvaru, které vyrůstají na dlouhých řapících zapuštěných ve vodě nebo v bahně. Až 100 cm vysoké stvoly nesou od června hroznovité květenství jednopohlavních květů, které kvetou od června do srpna. Květy jsou bílé s třemi okvětními lístky a u báze mají fialovou skvrnkou. Plodem je nažka. U nás šípatka střelolistá, známá také jako roháč, často zplaňuje. Šípatka střelolistá roste převážně v stojatých a pomalu tekoucích vodách, jako jsou rybníky, bažiny, mokřady a břehy řek. Preferuje slunná stanoviště s hlinitým nebo písčitým dnem. Původní areál rozšíření zahrnuje Evropu a Asii. Šípatka střelolistá se vyskytuje také v Severní Americe, kde byla zavlečena. Tato rostlina má významný ekologický přínos, protože poskytuje úkryt a potravu pro různé druhy vodních organismů. Její kořenový systém také pomáhá stabilizovat břehy a přispívá k čistotě vody tím, že filtruje nečistoty. Šípatka střelolistá může být pěstována v zahradních jezírcích a vodních zahradách. Kromě svého estetického vzhledu je také využívána jako potravina – její hlízy jsou jedlé a mohou být připravovány podobně jako brambory. Hlízy lze vařit, péct nebo pražit. V některých kulturách se hlízy využívají pro své léčivé vlastnosti, například k podpoře trávení. Mohou být také využity jako krmivo pro zvířata díky vysokému obsahu sacharidů. Sagittaria sagittifolia L. je bohatá na živiny, zejména na sacharidy (54,60 g/100 g), ale i bílkoviny (16,4 g/100 g) a tuky (0,47 g/100 g).  Rostlina byla využívána již ve starověku jako léčivá bylina a potravina. Vykazuje řadu farmakologických účinků, jako jsou antibakteriální, antioxidační, imunomodulační, hepatoprotektivní a protinádorové aktivity. Polysacharidům šípatky se dostává stále více pozornosti jako farmakologicky důležité biologicky aktivní složce (Gu et al., 2020a,b,c,d).

Vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata) a cytostaticky účinný benzochinon embelin

Jiří Patočka, Vladimír Gajdošík

     Vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata) je trvalka z čeledi prvosenkovitých (Primulaceae). Tato rostlina je známá svými atraktivními žlutými květy a roste hojně v zahradách i ve volné přírodě. Obvykle dorůstá do výšky 60-100 cm, má vzpřímený, nevětvený nebo jen málo větvený stonek, vstřícné, podlouhle vejčité a často jemně ochmýřené listy se zřetelnými tečkami a žluté, hvězdicovité květy, které kvetou od června do srpna. Květy jsou uspořádány v hroznovitých květenstvích (Ray, 1956). Tato rostlina roste především v Evropě a Asii a je často pěstována v zahradách pro své dekorativní vlastnosti.  Vrbina tečkovaná preferuje slunné až polostinné stanoviště. Daří se jí v různých typech půd, ale nejlepší růst dosahuje v půdách vlhkých a dobře propustných.

Plumeria rubra produces a wide spectrum of bioactive substances

Jiří Patočka, Maribel Ovando-Martínez, Vladimír Gajdošík

    Plumeria rubra L. is a species of flowering plant in the Apocynaceae family. Native to Central America, Mexico, and Venezuela, it is widely cultivated in tropical and subtropical regions around the world for its attractive and fragrant flowers (Brown, 2008). P. rubra is a deciduous shrub or small tree that usually reaches a height of 5 to 8 meters. It has a strong trunk and branches. The bark is gray and smooth, with bumpy projections from which the leaves and flowers grow. The leaves are large, reaching a length of 20 to 30 centimeters, and clustered at the ends of the branches. They are elongated, leathery, and have a protruding midrib, which gives them a robust appearance. One of the most striking features of plumeria is its flowers, which are produced in terminal racemes (Fig. 1). Each flower consists of five petals, arranged in a spiral, and can be different colors from white and yellow to pink, red, and even multi-colored. The flowers are not only visually appealing but also highly aromatic and emit a sweet fragrance (Mohan & Inamdar, 1986).

Plumeria rubra L. Photo: Dr. Maribel Ovando-Martínez

Zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) a jeho biologicky aktivní látky

Jiří Patočka, Vladimír Gajdošík

     Zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) je trvalka z čeledi zvonkovitých (Campanulaceae), která je oblíbená pro své krásné, zvonkovité květy a atraktivní vzhled (Nadot & Carrive, 2021). Pochází z Evropy a Asie, kde roste v lesích, na loukách a v křovinách. Zvonek broskvolistý dorůstá do výšky 50 až 100 cm. Rostlina má dlouhé, úzké listy, které svým tvarem připomínají listy broskve, odtud pochází její název. Listy jsou střídavé, lesklé a tmavě zelené. Květy jsou uspořádány v řídkých latách a mají typický zvonkovitý tvar. Jsou zpravidla modré nebo fialové, ale mohou být i bílé. Každý květ má pět srostlých okvětních lístků a výrazné tyčinky. Květy kvetou od června do srpna a jsou atraktivní pro včely, motýly a další opylovače (Hansen & Totland, 2006). Zvonek broskvolistý je nenáročná rostlina, která preferuje slunná až polostinná stanoviště. Dobře roste na různých půdách, ale nejlépe se mu daří v dobře propustné, humózní a mírně vlhké půdě. Je mrazuvzdorný a odolný vůči suchu.

Kokořík mnohokvětý a emodin

Jiří Patočka, Jana Matějíčková

     Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum) je lesní bylina původem z Eurasie, v České republice je to původní druh. Tato 30 až 90 cm vysoká vytrvalá bylina z čeledi chřestovitých (Asparagaceae) je známá svými elegantními převislými stonky a charakteristickými květy, které rostou v hroznech podél stonků (Zhang et al., 2023). Kokořík mnohokvětý je oblíbený pro své dekorativní vlastnosti v zahradnictví. Kokořík mnohokvětý má sytě zelené střídavé listy, na okrajích jemně pilovité, které mají vejčitý tvar a jsou dlouhé 10–12 cm. Květy kokoříku jsou bílé až nažloutlé, zvonkovitého tvaru a rostou ve shlucích po 2–5 květech. Kvetou v květnu a červnu. Plody jsou modročerné bobule, které dozrávají na podzim (Krzyminska-Brodka et al., 2023). Kokořík mnohokvětý preferuje stinná a polostinná stanoviště s vlhkou, humózní půdou. Nejčastěji roste v listnatých lesích, na jejich okrajích a v křovinách. Je rozšířený v celé Evropě, západní a střední Asii. V České republice je poměrně hojný, najdeme ho v nižších a středních polohách, kde se vyskytuje v nominátním poddruhu, který je jednodomý. V severozápadním Maďarsku a na jižním Slovensku roste jihoevropský poddruh Polygonatum multiflorum subsp. broteri, který je dvoudommý (Kovář 2008). Kokořík mnohokvětý hraje důležitou roli v ekosystémech (Glubsheva et al., 2023). Tam kde roste, poskytuje potravu a úkryt pro různé druhy hmyzu. V některých oblastech může být ohrožen ztrátou přirozených stanovišť, a proto je důležité chránit jeho přirozené prostředí.

 Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum). Foto: Ing. Jana Matějíčková

Kyselina orsellinová a její deriváty – bioaktivní metabolity lišejníků

Jiří Patočka

     Kyselina orsellinová je organická sloučenina, která se vyskytuje v některých druzích lišejníků. Jedná se o derivát fenolu a je známá svou rolí v chemii sekundárních metabolitů těchto organismů (Chi et al, 2021). Lišejníky jsou symbiotické organismy složené z houby a fotosyntetizujícího partnera, obvykle řasy nebo sinice, a produkují řadu unikátních chemických látek, včetně kyseliny orsellinové. Kyselina orsellinová je jedním z mnoha sekundárních metabolitů produkovaných lišejníky (Mosbach, 1964). Tyto látky mají různé ekologické funkce, včetně ochrany před predátory, konkurenty a patogeny. Mohou také hrát roli v ochraně lišejníků před UV zářením a v regulaci jejich růstu. Kyselina orsellinová a její deriváty mají také antimikrobiální účinky (Gomes Est al., 2003), což pomáhá lišejníkům přežít v různých prostředích. Současně mohou odpuzovat býložravce nebo působit toxicky na organismy, které by lišejníky mohly konzumovat.

Klouzci, ektomykorhizní houby a jejich bioaktivní metabolity

 Radoslav Patočka, Vlastimil Valášek, Jiří Patočka

     Ektomykorhiza (ECM), nebo také ektotrofní mykorhiza, je méně častý druh mykorhizy, kdy houby rostou v symbiotickém soužití s kořeny vyšších rostlin a vytváří kolem nich tzv. hyfový plášť. Vlákna podhoubí vstupují mezi buňky primární kůry, nikoliv však dovnitř buněk. Většina ektomykorhizních hub (EMF) jsou vřeckaté či stopkaté houby (Gryndler et al., 2004). Tyto houby vytváří široké spektrum enzymů včetně proteáz, fenoloxidáz a chitináz, které jim umožňují rozkládat organické látky v humusu a čerpat živiny z komplexních organických zdrojů, které jsou pro samotné rostliny nepřístupné. Tím se stává mykorhiza oboustranně prospěšným vztahem mezi houbou a rostlinou (Lanfranco et al., 2016) a v některých případech dokáže houba chránit rostlinu také před některými toxikanty životního prostředí (Colpaert  & Van Assche, 1992).

Klouzek sličný (Suillus grevillei). Foto: Houbař Véna.

Vrbovka horská (Epilobium montanum) a ellagitaniny

Jiří Patočka

     Rod vrbovka (Epilobium) zahrnuje kolem 200 druhů rostlin, které jsou distribuovány po celém světě, kde nachází různé uplatnění (Koutsovoulou et al., 2014). Jednou z možností jejich využití je medicína. Nálevy připravené z vrbovky se tradičně používají externě při infekcích kůže a sliznic a při léčbě benigní prostatické hyperplasie. I v současné době jsou extrakty z různých druhů vrbovek  široce používány pacienty na celém světě, avšak nedostatek klinických studií neumožňuje plně prokázat jejich účinnost (Nowak et al., 2021). Tento přehled shrnuje publikované údaje o phytochemii, etnofarmakologickém použití a shrnuje farmakologické studie týkající se vrbovky horské (Epilobium montanum) zkoumané během několika posledních desetiletí.

     Vrbovka horská (Epilobium montanum) je vytrvalá rostlina s málo větvenou lodyhou, v horní části mírně chloupkatou, dosahující výšky nejčastěji 20–100 cm. Listy vrbovky jsou vstřícné, vejčité až vejčitě eliptické, špičaté a na okrajích zubaté, Jsou 3 - 8 cm dlouhé, zelené barvy s načervenalým nádechem, Květy s dlouhým semeníkem jsou růžové, čtyřčetné a s hluboce dvoulaločnými korunní lístky. Květy jsou uspořádány v květenstvích, vrcholových hroznech a vyrůstají z paždí listenů. Ve střední Evropě kvete vrbovka horská nejčastěji v květnu až v září. Plodem je dlouhá čtyřhranná tobolka, obsahující mnoho semen. Semena jsou cca 1 mm dlouhá, na vrcholu s chmýrem. Rostlina se vyskytuje ve světlých lesích, zanedbaných zahradách a zastíněných ruderálních stanovištích. Má ráda vlhčí půdy v polostínu (Babington, 1856).

Pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) a možnosti jeho využití

Jana Matějíčková, Jiří Patočka

     Pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) je vytrvalá jednoděložná bylina z čeledi chřestovité (Asparagaceae) (Meng et al., 2021) Některé starší taxonomické systémy ji řadily do čeledi konvalinkovité (Covallariaceae) nebo liliovité (Liliaceae). Je také známý jako nepravá konvalinka, pochází z lesů, houštin, břehů potoků a vlhkých strání od Evropy po Sibiř, Čínu a Japonsko. Vyskytuje se v lesních porostech hlavně na takových místech, kde se světelné poměry během vegetačního období mnoho nemění. Je schopen intenzivního vegetativního rozmnožování pomocí dlouhých oddenků (Kawano et al., 2020). Převládající způsob šíření je tedy vegetativní a tvoří takto souvislé, avšak řídké porosty na velkých plochách. Z dálky skutečně trochu připomíná konvalinky.  Rodové jméno pochází z řeckých slov Maios znamenající „květen“ a anthemon znamenající „květ“. V angličtině se příznačně  nazývá May lily (Czarnecka, 1996).

Pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium). Foto: Ing. Jana Matějíčková.