Pararorin A: Isoindolinonový alkaloid

Jiří Patočka

   Pararorin A je nedávno objevený isoindolinonový alkaloid (Chen et al., 2024). Tyto alkaloidy sou deriváty isoindolu (regioisomeru běžnějšího indolu) s oxidační modifikací vedoucí k zavedení karbonylové funkce na pozici 1. Alkaloidy s motivem isoindolinononu (1,3-dihydro-2H-isoindol-1-on) jsou poměrně  vzácné. V literatuře  je známo jen omezené množství přirozeně se vyskytujících isoindolinonoů   a to často v rámci komplexních alkaloidových struktur či meroterpenoidů (Spec  & Magauer, 2013). Tyto látky jsou zajímavé nejen z hlediska biochemické syntézy, ale i z hlediska jejich biologické aktivity.

     Isoindolinonové struktury mohou vznikat biosynteticky z prekurzorů, které obsahují jádro isoindolinu, který je následně oxidován či enzymaticky modifikován (Weintraub & Wang, 2023). V nedávné době bylo objeveno několik nových isoindolinonů izolovaných z hub nebo endofytních hub, s různou biologickou aktivitou (Yin  et al., 2017; Savela  & Méndez‐Gálvez, 2021; Hang et al., 2022; Luo et al., 2025). Takovou látkou je také pararorin A, kterému je věnován tento článek.

Rhodotus palmatus (hlívovec ostnovýtrusý): souhrn nejnovějších poznatků

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Patrik Olekšák

     Rhodotus palmatus je houba, která je jediným druhem monotypického rodu Rhodotus z čeledi Physalacriaceae.  Houba má rozsáhlé, ale poměrně sporadické rozšíření – roste v Evropě, Asii (včetně Japonska, Koreje), v severní Africe, v Severní Americe a Kanadě .  Je to houba saprotrofní, žijící na rozkládajícím se dřevě listnatých stromů – především jilmů, kaštanů, jasanů, líp, javorů a dalších – často v blízkosti vodních toků . Ve Spojených státech byla zaznamenána na tulipánovníku (Liriodendron), javoru, lípě a jilmu. Preferuje vlhké listnaté lesy. Objevuje se od jara do pozdního podzimu, v Evropě i v zimě (Bujakiewicz a Nita, 2004).

     V Evropě je tato houba považována za relativně běžnou. V Nizozemsku byla od roku 1990 zaznamenána na 170 lokalitách. V Německu je známo 45 lokalit, Norsko a Švédsko mají 15, respektive 10 lokalit. V mnoha dalších zemích byl R. palmatus zaznamenán na jedné až několika lokalitách. Je zařazen do Červených knih 11 zemí, většinou jako EN nebo CR, např. Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Česko, Polsko, Slovensko, Rumunsko, Arménie, Rakousko, Norsko a Švédsko. Tento druh je zákonem chráněn v několika evropských zemích, např. v Polsku, Slovensku, Estonsku a Srbsku (Iršėnaitė et al., 2019).  Evropská část populace je považována za zranitelnou kvůli poklesu hostitelských stromů až o 30–40 % v důsledku houbových patogenů, které ničí jeho primární hostitele, jilmy a jasany. Je důležité chránit mrtvé dřevo padlých stromů, a to nejen v lesích, ale i v parcích a městských oblastech, kde jilmy nebo jasany hynou. Pokles populace v jiných částech jejího rozšíření (tj. Severní Amerika a Asie) nebyl kvantifikován, ale druh je celkově na ústupu.  V České republice je v současné době jen málo lokalit, kde byl hlívovec ostnovýtrusý pozorován: na Šumavě, v Českém lese, v údolí Berounky, v Hrubém Jeseníku a v oblasti soutoku Dyje a Moravy. V České republice je hlívovec chráněn dle vyhlášky č. 395/92 Sb. zákona 114/92 Sb. jako kriticky ohrožený druh (Holec a Beran, 2006). 

Ektatomin – toxin tropických mravenců a jeho možný medicínský význam

Jiří Patočka, Jana Jakubcová, Sandra Maria Barbalho

     V tropických lesích Střední a Jižní Ameriky, Austrálii a na ostrovech jihovýchodní Asie žije skupina mravenců z podčeledi Ectatomminae. Tito mravenci nejsou příliš známí mimo odborné kruhy, ale představují fascinující příklad evolučního přizpůsobení – jejich složité jedy obsahují celou řadu biologicky aktivních látek s potenciálem pro medicínu a farmakologii.  Kolonie těchto mravenců bývají malé, obvykle o několika stovkách jedinců, ale někdy i méně. Velikost těchto mravenců bývá střední či spíše menší – většinou od 3 do 9 mm podle druhu. Hnízdí v půdě, pod kameny nebo v tlejícím dřevě, kde loví drobné členovce – pavouky, larvy hmyzu či termity. Proti predátorům i při lovu používají žihadlo s jedem, jehož chemické složení se mezi jednotlivými druhy značně liší. Z hlediska biochemie patří jejich jed k nejzajímavějším přírodním toxinovým směsím hmyzí říše. Aktuálně dostupné informace ukazují, že mravenčí jedy obsahují komplexní směs chemických látek, včetně proteinů, peptidů, biogenních aminů, uhlovodíků a dalších organických molekul (Wanandy 2021).

     Podčeleď mravenců Ectatomminae byla rozpoznána jako samostatná v rámci novějších revizí fylogenetických vztahů, oddělující některé rody, které dříve spadaly do Ponerinae. V rámci této podčeledi existují různé rody, mezi významné patří například Ectatomma, Gnamptogenys, Heteroponera, Stictoponera, Typhlomyrmex a další. Areálem jejich rozšíření jsou převážně tropické a subtropické oblasti. Mnoho druhů žije v deštných pralesích, listnatých lesích, v půdě, v hnijícím dřevě, často ve velké hloubce pod povrchem atd. Společným znakem mnoha druhů těchto mravenců je, že nejsou dostatečně prozkoumáni, stále čekají na popis a jejich ekologie je do značné míry dosud neznámá. Jedním z důvodu je, že se jedná o kryptický druh, tj. druh, který je s jiným druhem velmi podobný a jeho odlišení je obtížné. Podobnost je navíc i z hlediska taxonomie a ekologie (Fernández et al. 2023, Camacho 2022).

Korunokyjka svícnovitá (Artomycespyxidatus): Taxonomie, morfologie, ekologie a její bioaktivní metabolity

Jiří Patočka, Jeroným Krištof

     Korunokyjka svícnovitá (Artomyces pyxidatus (Pers.) Jülich), dříve známá pod latinskými názvy Clavicorona pyxidata či Clavaria pyxidata, je nápadná saprotrofní houba z čeledi Auriscalpiaceae. Patřímezitzv. korálovce (angl. coral fungi) a vyznačuje se charakteristickým, bohatě větveným plodnicovým tělem připomínajícím svícen či korálový útes. Druh je rozšířený v mírném pásu severní polokoule a je poměrně častý v Evropě i Severní Americe (Lickey et al., 2002; Tieken, 2002). Původně byl druh řazen do rodu Clavicorona, ale na základě molekulárně-fylogenetických studií (Hibbett et al., 1997; Larsson, 2007) byl přeřazen do rodu Artomyces. Tato houba má vzpřímené, mořským korálům podobné plodnice, obvykle 5–15 cm vysoké a 3–8 cm široké, bilé až krémové, později nažloutlé. Je bohatě větvená, s typickými „korunkovitými“ zakončeními větviček – odtud druhové jméno pyxidatus (z lat. pyxis = schránka, korunka). Povrch plodnic je hladký, křehký, bez zřetelných klobouků či třeně. Výtrusný prach je bílý. Mikroskopicky jsou výtrusy elipsoidní, hladké, neamyloidní, o rozměrech 4–6 × 2–3 µm.

Korunokyjka svícnovitá (Artomyces pyxidatus). Foto: Bc. Jeroným Krištof

Protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum L.): Botanické a farmakologické aspekty

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum L.) je jednoletá pionýrská bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), rozšířená v celé Evropě, Asii a zavlečená i do Severní Ameriky (Tutin et al. 1976; Hultén & Fries 1986). Preferuje vlhká, písčitá a kyselá stanoviště, kde osidluje periodicky narušovaná místa, například polní cesty, okraje polí či ruderální plochy (Kubát et al. 2002). Díky schopnosti semen dlouhodobě přežívat v půdní bance a rychle reagovat na disturbanci představuje typický příklad efemerního druhu (Tutin 1953). Rod Gnaphalium zahrnuje více než 100 druhů rozšířených po celém světě, především v mírném a subtropickém pásu. G. uliginosum je drobná rostlina (5–25 cm) s plstnatě ochlupenými lodyhami a listy, což jí dává šedozelený vzhled. Květenství tvoří úbory s drobnými žlutobílými kvítky, obklopené papírovitými zákrovními listeny (Dostál 1989; Pignatti 2018). Přestože není výrazně hospodářsky významná, je ekologicky zajímavá a v některých regionech využívaná i v lidové medicíně.

Kamejka rolní (Lithospermum arvense L.) – botanická charakteristika, bioaktivní látky a její ekologický a agronomický význam

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Kamejka rolní (Lithospermum arvense L.), známá také pod lidovými názvy jako kamejka polní či kaménka, je nenápadná plevelná rostlina z čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Přestože se na první pohled jedná o drobnou bylinu doprovázející zejména obiloviny, představuje z botanického i ekologického hlediska zajímavý druh (Johnston, 1952). Díky svým specifickým morfologickým znakům, ekologické přizpůsobivosti a obsahu sekundárních metabolitů má své místo nejen v rostlinné taxonomii, ale i v širším kontextu výzkumu přírodních látek.

Morfologie

     Kamejka rolní je jednoletá až ozimá bylina dorůstající výšky 10–40 cm. Lodyha je přímá, větvená a pokrytá tuhými chlupy. Listy jsou čárkovitě kopinaté, přisedlé, celokrajné a výrazně drsné. Květy jsou drobné, nenápadné, bělavé až nazelenalé, uspořádané v úžlabních vijanech. Nejcharakterističtějšími znaky jsou plody – tvrdky (tzv. „kaménky“), které jsou tvrdé, lesklé, bělavé až šedavé a velmi odolné vůči mechanickému i chemickému působení (Cohen, 2011). Tento znak dal rostlině rodové jméno Lithospermum (z řečtiny lithos – kámen, sperma – semeno).

Trnka obecná (Prunus spinosa L.) a její využití včera a dnes

Jiří Patočka, Milena Patočková

Trnka obecná (Prunus spinosa), známá také jako slivoň trnka, je trnitý keř z čeledi růžovitých (Rosaceae), který je v české přírodě velmi běžný. Je to nenápadná, ale mimořádně významná dřevina jak z hlediska ekologie, tak lidového léčitelství a tradičního využití (Popescu & Caudullo, 2016). Trnka dorůstá výšky 2–5 metrů a vytváří husté, trnité keře. Listy jsou malé, eliptické a zubaté. Má bílé, pětičetné květy, které se objevují velmi časně na jaře (březen–duben), často ještě před rašením listů, a patří k prvním zdrojům pylu a nektaru pro včely. Plodem jsou malé modročerné kulaté peckovice s ojíněným povrchem, lidově zvané trnky. Jsou velmi trpké, a proto se často nechávají přejít mrazem, protože tím ztrácejí svíravou trpkost a získávají jemnější chuť (Kolářová, 2012).

Plody trnky obecné (Prunus spinosa L.). Foto: Ing. Milena Patočková

Přírodní inhibitory mTOR: Inhibitory rostlinného původu

Jiří Patočka, Patrik Olekšák

     Savčí mTOR (mechanistic Target of Rapamycin) je protein kináza, která hraje klíčovou roli v regulaci buněčného růstu, proliferace, metabolismu a přežití buněk (Querfurth & Lee, 2021). Patří do rodiny serin/threonin kináz a je součástí dvou hlavních multiproteinových komplexů: mTORC1 (mTOR Complex 1) a mTORC2 (mTOR Complex 2) – které integrují signály o dostupnosti živin, růstových faktorech a energetickém stavu buňky (Wang et al., 2022). Dysregulace mTOR dráhy je spojena s řadou patologických stavů, včetně rakoviny, metabolických poruch, neurodegenerací a stárnutí (de la Monte, 2023). 

Čarovník pařížský (Circaea lutetiana L.) a jeho současné využití v lidové medicíně

Jiří Patočka,  Jeroným Krištof

     Čarovník pařížský (Circaea lutetiana L.) je vytrvalá bylina z čeledi pupalkovitých (Onagraceae), která se vyskytuje v Evropě, západní Asii a částečně i v Severní Americe (Boufford, 1982; Hrivnák et al., 2024). V České republice je poměrně hojný, roste ve stinných lesích, křovinách a vlhkých humózních půdách. Název „čarovník“ odkazuje na staré pověry o jeho magických účincích – byl považován za rostlinu používanou při čarodějnictví a lidových rituálech.

     Čarovník pařížský dorůstá výšky 20–60 cm. Má přímou, větvenou lodyhu s vstřícnými listy. Kvete od června do srpna drobnými, bílými květy uspořádanými v hroznech. Plodem je drobná dvounažka s háčky, které se zachytávají na srsti zvířat nebo oděvu – způsob šíření semen.

Čarovník pařížský (Circaea lutetiana L.)

.

     Čarovník pařížský je znám jako rostlina kumulující velká množství různých kovů (Kozhantayeva et al., 2022a) a je využitelná pro ekologickou přípravu kovových nanočástic (Iskakova et al., 2025).

Jerlín japonský (Sophora japonica) – historie a současnost

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

     Jerlín japonský (Sophora japonica L., dnes Styphnolobium japonicum) je významná dřevina z čeledi Fabaceae s dlouhou historií kulturního i léčebného využití. Původem z východní Asie byl od 18. století rozšiřován do Evropy a postupně se stal oblíbeným okrasným stromem městské zeleně. Tradiční čínská medicína využívá poupata (Flos Sophorae) k léčbě krvácivých stavů a hemoroidů (Wu et al, 2008), moderní farmacie oceňuje zejména obsah flavonoidů – především rutinu a kvercetinu (Zhou et al., 2019). Tyto látky vykazují antioxidační, protizánětlivé a kapilaroprotektivní účinky, čímž nacházejí uplatnění v terapii cévních onemocnění i jako doplňky stravy.

Historie

První písemné záznamy o využití jerlínu pocházejí z Číny, kde byl pěstován jako posvátný strom v okolí buddhistických klášterů a chrámů. V tradiční čínské medicíně byla sušená poupata (Flos Sophorae) využívána k léčbě krvácivých stavů, hemoroidů a hypertenze. Do Evropy byl jerlín introdukován v 18. století, kde si rychle získal oblibu jako okrasný strom díky své odolnosti, dekorativním listům a atraktivním květům. V Čechách byl prvně doložen v parcích a zámeckých zahradách koncem 18. století a postupně se stal součástí městské výsadby.

Botanická charakteristika

Jerlín je opadavý strom dorůstající výšky až 25 m, s široce rozložitou korunou. Listy jsou lichozpeřené, tmavě zelené, na podzim žloutnou. Květy jsou bílé, motýlovité, uspořádané v bohatých latách a objevují se v červenci až srpnu, kdy většina stromů již odkvetla. Plodem je masitý, článkovaný lusk připomínající korálky (Mabberley et al., 2017).