Krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.) – fytochemie, farmakologie a medicína.

Jiří Patočka, Martin Doucha, Radoslav Patočka

     Krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.), česky také krvavec lékařský, je vytrvalá bylina z čeledi růžovitých (Rosaceae), která preferuje vlhké až mírně zamokřené půdy (Pelikan, 1977). Areál rozšíření sahá od západní Evropy přes mírné pásmo Asie až po Japonsko. Miluje vlhké, živinami bohaté louky, slatiny a říční nivy. V mnoha regionech dochází k úbytku populací vlivem meliorací a intenzifikace zemědělství. V České republice je považována za významný druh vlhkých luk a pastvin (Johanidesová et al., 2013), přičemž se stala i klíčovou rostlinou v ochraně biodiverzity, neboť je hostitelskou rostlinou housenek modrásků (Maculinea teleius a M. nausithous), kteří patří mezi ohrožené druhy motýlů chráněné soustavou Natura 2000 (Masarovič et al., 2025). Rostlina má dlouhou tradici v lidovém léčitelství a v posledních desetiletích se stává předmětem farmakologického výzkumu díky obsahu bioaktivních sekundárních metabolitů (Zhou et al., 2021). Krvavec toten dorůstá výšky 50–120 cm. Má silný oddenek, přímou lodyhu a lichozpeřené listy. Typické jsou podlouhlé, červeně až fialově zbarvené květní hlávky složené z drobných květů bez korunních lístků. Kvete od června do září. Plodem je nažka.

Krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.). Foto: PhA. Martin Doucha.

Fytochemie a farmakologie silic rostlin rodu Tanacetum

Jiří Patočka

     Rod Tanacetum (Asteraceae), (česky „řimbaby“ nebo „vratiče“) zahrnuje asi 160 druhůn rostlin, známých vysokou chemodiverzitou (Khatib et al., 2023). Rod Tanacetum je také znám produkcí silic (eterických olejů) charakeristických vůní (Mohammadhosseini & Jeszka-Skowron, 2023). Silice rostlin rodu Tanacetum představují komplexní směs těkavých látek, především monoterpenů a seskviterpenů, které hrají významnou roli v jejich chemické ekologii, farmakologii i tradičním užití. Typickými metabolity jejich silic jsou seskviterpenové laktony, flavonoidy a další fenolické látky. Tyto sloučeniny vykazují antimikrobiální, protizánětlivé, cytotoxické i insekticidní účinky (Candan et al., 2003; Bora & Sharna, 2011; Abad et al., 2013; Pavlović et al., 2014). Silice se nachází především v nadzemních částech rostlin, hlavně v květech a listech. Obsah i složení silic se liší podle druhu, geografického původu a fenologické fáze rostliny (Saritas et al., 2002). Typickými složkami jsou thujon, borneol, kafr, 1,8-cineol, chamazulen, sabinen, pinen, β-karyofylen a germakren D.

Řimbaba chocholičnatá (Tanacetum corymbosum)

Tesařík šavlozubý (Macrodontia cervicornis) a jeho chemická komunikace

 Jiří Patočka, Jana Jakubcová

     Tesařík šavlozubý (Macrodontia cervicornis) je jeden z největších brouků světa a zástupce čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae). Někdy bývá také označován piluna velkozubá. Tento impozantní druh, který může dosahovat délky až 17 cm, se vyskytuje v tropických pralesích Jižní Ameriky (zejména Ekvádor, Peru, Bolívie, Brazílie). Je zařazen jako zranitelný v Červeném seznamu IUCN. Jeho úctyhodná délka z něj dělá jednoho z největších brouků vůbec (Silva et al., 2016). Název šavlozubý odkazuje na výrazně prodloužené kusadla samců, která připomínají šavle nebo paroží jelena. Samice mají kusadla kratší. Tělo je štíhlé, hnědavé až žlutohnědé se skvrnitým vzorem.

    Stejně jako ostatní tesaříci prochází vývojem s proměnou dokonalou: vajíčko → larva → kukla → dospělec. Larvy jsou mohutné, dorůstají délky až 20 cm a žijí skrytě ve dřevě. Vyvíjejí se několik let (až 10 let), než se zakuklí. Živí se převážně trouchnivějícím, vlhkým dřevem velkých padlých stromů v tropickém pralese (Casari & Nascimento, 2019). Xylofágie je obecně složitá záležitost, která zahrnuje převážně aktivitu karbohydráz, amyláz, celuláz, hemiceluláz, polygalakturonáz a dalších podobných enzymů typických pro trávení dřeva. Bylo prokázáno, že zástupci čeledi Cerambycidae jsou schopni trávit škrob, hemicelulózu a celulózu. Předpokládá se ale, že zejména trávení posledních dvou položek závisí především na symbiotických organismech. Při konzumaci houbové tkáně přijímají celulolytické enzymy, které jim umožňují využít potenciální nutriční hodnotu rostlinné vlákniny (Dvořáček 2020). Než se zakuklí, vytváří si dutinu ve dřevě, kde probíhá přeměna v dospělce. Život dospělců je krátký – obvykle jen několik týdnů. Nepřijímají téměř žádnou potravu, hlavním účelem je rozmnožování. Samec svými velkými kusadly soupeří s jinými samci o samice.

Terpenoidy řebříčku tužebníkovitého (Achillea filipendulina)

Jiří Patočka

     Řebříček tužebníkovitý (Achillea filipendulina) je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), která je původem z oblasti Kavkazu a střední Asie. S oblibou se pěstuje v kultuře, odtud může v některých oblastech i zplaňovat. Byl zaznamenán například ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii, Německu, na severovýchodě USA (především Michigan) a v jižní Kanadě, Kalifornii, jihovýchodní Austrálii, ale také u nás. Roste na suchých skalnatých svazích, horských loukách, při okrajích křovin i na lesních světlinách. V Evropě se objevuje především v okolí lidských sídel a zahrad, podél cest, ve starých a třeba už i zanedbaných parkových úpravách, na stanovištích slunných. Kvete od července do srpna. Jeho lodyha je přímá, jednoduchá, oblá, tupě žebernatá, 60–100 cm vysoká, řídce chlupatá nebo olysalá. Listy jsou šedozelené, chlupaté a žláznatě tečkované Dolní listy jsou řapíkaté, střední a horní přisedlé. Žluté květy jsou nahloučeny v úborech v poštu 30 až 50 ks a plodem je nažka (Liu et al., 2025.

Řebříček tužebníkovitý (Achillea filipendulina)

α-Amanitin – současné poznatky o toxikologii, mechanismu účinku a možnostech jeho terapeutického využití

Jiří Patočka

     α-Amanitin je bicyklický oktapeptid patřící mezi amatoxiny, vysoce toxické sekundární metabolity produkované zejména druhy hub rodu Amanita, jako jsou muchomůrka zelená (A. phalloides), muchomůrka jízlivá (A. virosa) a A. bisporigera. Je jedním z nejúčinnějších známých inhibitorů eukaryotické RNA polymerázy II a III, nikoli však RNA polymerázy I , čímž blokuje transkripci mRNA a následně i proteosyntézu (Bushnell et al., 2002; Enjalbert et al., 2002). Je to smrtící toxin. α-Amanitin je mimořádně stabilní vůči teplu, kyselému prostředí i enzymatické degradaci (Vetter, 1998), což zvyšuje jeho perzistenci v organismu a obtížnost léčby při otravách (Zhao et al., 2023).

Aureoboletus projectellus a jeho bioaktivní látky

Jiří Patočka, Radoslav Patočka

      Aureoboletus projectellus (syn. Boletus projectellus či Boletellus projectellus) je jedlá houba z čeledi hřibovitých (Boletaceae), která pochází ze Severní Ameriky, kde je známá jako „long-stemmed bolete“ (Halling, 1983). V posledních dvou desetiletích však byla opakovaně zaznamenána i v Evropě, kde se zdá, že postupně nachází vhodné ekologické podmínky a vytváří stabilní populace (Wrzosek et al., 2017; Banasiak et al., 2019). Tento jev je ukázkovým příkladem biologické invaze houby mimo její původní areál.  Z ekologického hlediska představu je A. projectellus druh, který může potenciálně ovlivnit mykorhizní společenstva v Evropě. Zatím však není jasné, zda skutečně vytlačuje původní symbiotické houby, nebo pouze rozšiřuje druhovou pestrost. Kulturně a hospodářsky významný dopad zatím popsán nebyl. Jedná se o houbu jedlou, ale v Evropě je zatím sbírána spíše okrajově, protože houbaři ji neznají a mohou si ji plést s jinými druhy hřibovitých.

     Významným faktorem šíření tohoto hřibu je skutečnost, že houba produkuje extrémně velké množství výtrusů, které jsou lehké a snadno se šíří větrem na velké vzdálenosti. Kromě toho mohla být do Evropy zavlečena s půdou a sazenicemi severoamerických jehličnanů. Zajímavé je, že během relativně krátké doby po svém zavlečení začala tvořit hojné plodnice a v některých oblastech se stala běžnou součástí mykoflóry (Pietras et al., 2025).

     Jeho plodnice jsou poměrně velké a nápadné. Klobouk může dosahovat až 25 cm v průměru, bývá hnědý až žlutohnědý, s hladkým až jemně sametovým povrchem. Rourky jsou žluté, ve stáří spíše olivově zbarvené, póry poměrně velké. Třeň je charakteristicky velmi dlouhý a štíhlý – někdy delší než průměr klobouku, což odlišuje druh od většiny ostatních hřibovitých. Povrch třeně bývá zdoben podélnými pruhy či jemnou síťkou. Dužnina je na řezu bílá až nažloutlá, barevně nestálá, bez výraznějších změn na řezu. Chuť i vůně jsou příjemné, mírné.

Chemická komunikace pilořitky velké

Jiří Patočka, Jana Jakubcová

     Pilořitka velká (Urocerus gigas) je nápadný druh blanokřídlého hmyzu (Symphyta, čeledi Siricidae), který může měřit až 4 cm (Benson, 1943). Přestože vypadá trochu jako obrovská vosa a samice mají na zadečku dlouhý kladélko, není člověku nebezpečná – nebodá. Pilořitka velká má žluto-černé zbarvení, které imituje vosu či sršně. To ji chrání před predátory. Dlouhé kladélko samice lidé často mylně považují za žihadlo. Slouží však pouze k vrtání do dřeva a kladení vajíček. 

Samice pilořitky velké (Urocerus gigas).

Hlíva ústřičná: Poklad z říše hub a jeho mimořádný vliv na zdraví

Radoslav Patočka, Hana Juříčková, Jiří Patočka

     Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) je jedna z nejznámějších a nejdostupnějších jedlých hub, která si však nezaslouží pozornost pouze pro svou lahodnou chuť a všestrannost v kuchyni. Tento nenápadný druh, rostoucí často v trsech na kmenech listnatých stromů, je již po staletí ceněn pro své výjimečné léčivé účinky (Patočka et al., 2021). Moderní věda nyní potvrzuje to, co tradiční medicína věděla dlouho – hlíva je mocným spojencem našeho zdraví (Deepalakshmi & Mirunalini, 2014).

Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus). Foto: Hana Juříčková

Marfurachinociny – seskviterpenická antibiotika

Jiří Patočka

     Marfurachinociny představují specifickou skupinu sesterských seskviterpenických antibiotik, které byly izolovány z mořských i půdních mikroorganismů, zejména z aktinomycet. Patří do širšího souboru terpenoidních přírodních látek s výraznou biologickou aktivitou. Jejich struktura je založena na seskviterpenovém skeletu (C₁₅), modifikovaném charakteristickými chinonovými a hydrochinonovými jednotkami, což jim propůjčuje významnou antibakteriální aktivitu (Song et al., 2013). Marfurachinociny lze zařadit mezi seskviterpenické chinony, kde se terpenový základ váže na chinonové jádro prostřednictvím uhlíkových či kyslíkatých vazeb.

Kamejka modronachová (Buglossoides  purpurocaerulea (L.)

Radoslav Patočka, Jiří Patočka

     Kamejka modronachová (Buglossoides purpurocaerulea (L.) I.M. Johnst.) je trvalá bylina z čeledi brutnákovitých (Boraginaceae). Dříve byla často řazena do rodu Lithospermum a lze se tedy setkat i s jejím starším názvem Lithospermum purpurocaeruleum L.( Weigend et al., 2016). Rostlina má přímou, drsně chlupatou lodyhu, vysokou 20 – 50 cm, kopinaté až podlouhle vejčité listy a nápadné, modrofialové až purpurově modré květy.  Zajímavým rysem květů kamejky modronachové je, že v průběhu svého života mění barvu – při otevření mají růžovo-červený nádech, postupně se mění do modrého odstínu. Jejich koruna je  nálevkovitá, 12–15 mm dlouhá. Kamejka kvete od května do června, květy jsou opylovány hmyzem (včely, čmeláci) a plodem jsou lesklé, bělavé až šedé tvrdky, typické pro brutnákovité (Polívka 1900).