Lom Srní u Hlinska: Kde kvetou lekníny a voda je křišťálová

Radka Hrnčířová, Radoslav Patočka

     Jen pár kilometrů od Hlinska, nedaleko vesnice Srní, se ukrývá místo, které je důkazem, že i starý lom může znovu ožít a stát se přírodní oázou. Bývalý žulový lom Srní se v posledních letech proměnil v oblíbený areál pro rekreaci, potápění a odpočinek – a jedním z jeho nejkrásnějších symbolů jsou právě rozkvetlé lekníny.

Královna leknínů slaví v Brně 100 let svého pěstování

Radoslav Patočka, Hana Ondrušková

     Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně se letos opět může pochlubit mimořádnou botanickou podívanou. Ve skleníku s tropickými rostlinami vyrostla a vykvetla viktorie Cruzova (Victoria cruziana), jeden z největších leknínů světa a jeden z nejpůsobivějších vodních rostlinných druhů vůbec. Tradice pěstování leknínů viktorií je v Brně letos stoletá. První viktorie zde vykvetla v roce 1925.

Sedmikráska chudobka (Bellis perennis) a její bioaktivní látky

Jiří Patočka

     Sedmikráska chudobka (Bellis perennis L.) je drobná vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), hojně rozšířená po celé Evropě (Mitich, 1997). Lidově se nazývá chudobka, protože je to velmi skromná, „chudobná“ rostlinka — roste všude, i na chudých a málo úrodných půdách, nepotřebuje žádnou zvláštní péči a přitom kvete dlouho a hojně.  Květy se objevují prakticky od jara (březen–duben) do podzimu (září–říjen), někdy i déle při mírných teplotách. Květy reagují na slunce – otevírají se a zavírají podle světelných podmínek. To, co sedmikráska potřebuje, je dostatek slunečního světla. Je velmi malého vzrůstu, prosto se jí daří nejlépe na pravidelně sekaných plochách, kde ji nezastiňují větší rostliny. V lidové tradici mnoha evropských zemí je sedmikráska vnímána jako symbol skromnosti, čistoty a nevinnosti, což odkazuje na její drobný a nenápadný vzhled (Kalezić, 2016). Mladé dívky si ji pletly do věnců nebo si ji vkládaly do vlasů — znamenalo to, že jsou svobodné a nezadané. Tradičně se také používá v lidovém léčitelství — například při hojení ran, na záněty nebo jako jemné diuretikum. Připravovalo se z ní „chudobkové víno“ nebo odvar z květů, který se používal na kašel, rány nebo kožní potíže. Dodnes se z ní dělají čaje a tinktury — je mírně protizánětlivá a podporuje hojení (Rao et al., 2011). V posledních letech se zvyšuje zájem o její bioaktivní složky a možné využití v moderní fytoterapii a kosmetice (Malinowska & Kiewlicz, 2017).

Devaterka poléhavá (Fumana procumbens Gr. et Godr.): Botanika a obsahové látky

Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Devaterka poléhavá (Fumana procumbens (Dunal) Gr. & Godr.) z čeledi cistovitých (Cistaceae) je nízký, poléhavý, velmi jemně větvený polokeř s výškou obvykle do 20 cm. Roste převážně na suchých, vápnitých a osluněných stanovištích – na stepních trávnících, skalnatých stráních a lesostepních svazích. Listy jsou jehlicovité, celokrajné, přisedlé, bez palistů. Květy jsou žluté, pětičetné, pravidelné, vyrůstající jednotlivě na koncích větévek. Plodem je tobolka s několika semeny. Kvete obvykle od června do srpna, květy rozkvétají dopoledne a tentýž den korunní lístky opadávají (Hrouda, 1990; Kovács et al., 2002). V ČR je devaterka poléhavá považována za silně ohrožený druh (C2) a roste vzácně v teplejších oblastech jižní Moravy a v Českém krasu. Je přísně chráněna podle vyhlášky č. 395/1992 Sb.

Abaecin – antimikrobiální peptid včely medonosné

Jiří Patočka, Jana Matějíčková

     Antimikrobiální peptidy (AMP) jsou krátké proteiny s antimikrobiální aktivitou. Velká část známých AMP pochází z hmyzu a počet a rozmanitost těchto molekul se u různých druhů značně liší. Hmyzí AMP představují potenciální zdroj alternativních antibiotik, které by řešily omezení současných antibiotik, jež bylo způsobeno vznikem a šířením patogenů rezistentních vůči více léčivům (Mylonakis, 2016). Abaecinje antimikrobiální peptid (AMP), který tvoří součást přirozené imunity včely medonosné (Apis mellifera) (Casteels et al., 1990). Spolu s apidaecinem, hymenoptaecinem a defensinem je důležitou součástí vrozené humorální imunity včel a má široké spektrum antibakteriální aktivity.

Včela medonosná (Apis mellifera). Foto: Ing. Jana Matějíčková

Biologické účinky cribrostatinů, alkaloidů izolovaných z mořských hub rodu Cribrochalina

 Jiří Patočka  

     Mořské houby představují bohatý zdroj bioaktivních sekundárních metabolitů s potenciálním využitím v medicíně (Chau et al., 2017). Mezi významné sloučeniny izolované z těchto organismů patří cribrostatiny, alkaloidy s neobvyklou bicyklickou strukturou, poprvé izolované v roce 1999 z mořské houby rodu Cribrochalina, nalezené poblíž pobřeží Floridy (Patočka,  2017). Tato sloučeniny vykazují výrazné antibakteriální a protinádorové účinky, včetně aktivity vůči multirezistentním kmenům a působí cytotoxicky na různé lidské nádorové linie (Kumar et al., 2016). Z chemického hlediska je cribrostatin derivátem tryptaminu s konjugovaným systémem a několika reaktivními funkčními skupinami, které přispívají k jeho biologické aktivitě (Pettit et al., 1999). Článek shrnuje dostupné poznatky o chemické struktuře, biologických vlastnostech a možných mechanismech účinku této zajímavé přírodní látky.

Heliomicin, obranný peptid motýla Heliothis virescens

Jiří Patočka, Radoslav Patočka, Jana Matějíčková

     Chloridea virescens, běžně známá jako Heliothis virescens, je můra z čeledi Noctuidae, která se vyskytuje ve východních a jihozápadních Spojených státech spolu s částmi Střední Ameriky a Jižní Ameriky (Pogue, 2013). Je hlavním škůdcem polních plodin včetně tabáku a bavlny. Můry se objevují od března do května, po nichž následuje čtyři až pět generací během léta a přezimování začíná od září do listopadu. Tento druh přezimuje ve stádiu kukly. Samičky kladou vajíčka na květy, plody a terminální výrůstky v množství 300 až 500 ks, z nichž se líhnou housenky, jejichž tělo nese četné trnité mikroostny. Mladé housenky jsou žlutavě zelené se světle hnědou hlavou; ve vyšších instarech se barva mění od zelené přes růžovou až po tmavočervenou. Housenka prodělává pět až šest instarů a poté se v půdě mění v lesklou kuklu červenohnědé barvy, která před vylíhnutím dospělce ztmaví. Od třetího až čtvrtého instaru bývají housenky částečně kanibalistické. Dospělí motýli jsou zbarveni hnědě až zelenavě. Přední křídla mají tři tmavé příčné pásy ohraničené bílými nebo krémovými okraji; zadní křídla jsou bílé s tmavým okrajem. Rozpětí křídel dospělých jedinců je kolem 28–35 mm. Samice bývají na povrchu tmavší než samci (Zilnik, 2020). Délka života motýla se pohybuje od 25 dnů při teplotě 20 °C do 15 dnů při teplotě 30 °C.

Prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata) a jeho bioaktivní látky

Martin Doucha, Jiří Patočka, Zdeňka Navrátilová

     Prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata (L.) Soó) je nápadná vytrvalá orchidej, která se vyskytuje především v mírných a subarktických oblastech Evropy a Asie. Roste zejména na vlhkých loukách, rašeliništích a v podmáčených lesích, kde vytváří krásně kvetoucí porosty. Typickým znakem druhu jsou nápadně skvrnité listy a klasovité květenství s růžovými až světle fialovými květy, zdobenými tmavšími skvrnami na pysku. Prstnatec plamatý má minimálně tři autotetraploidní linie: (1) jižní/západní ssp. maculata; (2) severní/východní ssp. maculata; a (3) středoevropský ssp. fuchsii. Dvě linie ssp. maculata, které pravděpodobně předcházejí poslednímu zalednění, tvoří kontaktní zónu s vysokou genetickou diverzitou ve střední Skandinávii. Mezilehlé plastidové haplotypy v kontaktní zóně naznačují rekombinaci. Střední Evropa mohla být zdrojovou oblastí pro postglaciální migraci jižní/západní linie ssp. maculata, stejně jako pro ssp. fuchsii. Severní/východní linie ssp. maculata mohla přežít poslední ledovou sezonu ve středním Rusku západně od Uralu. Tetraploidní linie ssp. fuchsii je k nerozeznání od diploidní ssp. fuchsii a pravděpodobně je postglaciálního původu (Ståhlberg & Hedren, 2010). 

Adventivní flóra spojená s dovozem surové bavlny v českých zemích a její význam pro lidovou medicínu

Radoslav Patočka, Jiří Patočka

Úvod

     Dovoz surové bavlny (Gossypium spp.) sehrál v minulosti překvapivě důležitou roli v šíření cizokrajných rostlin do střední Evropy. Od 18. století, a zvláště během průmyslové revoluce v 19. a první polovině 20. století, se k nám každoročně dovážely statisíce tun surové bavlny především z jižních států USA, Egypta, Indie, Súdánu a později i Sovětského svazu. Bavlna se zpracovávala v textilních centrech — v Čechách to byla hlavně oblast Krkonoš (Liberec, Trutnov), severní Moravy (Slezsko) a východních Čech. S nedostatečně vyčištěnou surovinou se do přístavů a následně na území Rakousko-Uherska a Československa dostávaly četné druhy rostlin, jejichž semena byla přimísena k balíkům bavlny. Spolu s bavlnou se tak do areálů přádelen a textilek dostávalo velké množství semen, částí rostlin a drobných plevelů. Tyto druhy se pak šířily kolem továren, na železničních náspech, skladištích a někdy i do okolních polí. Vznikala tak specifická skupina tzv. adventivní flóry, tedy nepůvodních, člověkem zavlečených druhů. Na tomto novém území pak zavlečená rostlina zdomácňuje a zplaňuje, a protože se zapojuje do domácí vegetace a může se časem jevit jako rostlina původní. Podle starších floristických výzkumů a herbářových sbírek se odhaduje, že v českých zemích bylo v souvislosti s dovozem bavlny zjištěno kolem 200–400 druhů rostlin, z nichž však jen malá část se uchytila natrvalo. Typicky šlo o jednoleté plevele subtropického a tropického původu, které v našich podmínkách často vymrzaly nebo nezvládaly vegetační cyklus.

Isobisvertinol: Nadějná látka pro boj s neurozáněty

Jiří Patočka, Patrik Olekšák

     Isobisvertinol je přírodní látka patřící mezi meroterpenoidy, která byla izolována spolu s bisvertinolem z některých druhů mikroskopických hub, zejména z rodu Penicillium. Strukturně je příbuzná jiným isoprenylovaným fenolickým sloučeninám a je známá svou komplexní polycyklickou strukturou (Koyama et al., 2007).

     Isobisvertinol vykazuje řadu biologických aktivit. Je cytotoxický vůči některým nádorovým buněčným liniím, ale jeho mechanismus účinku však není dosud plně objasněn. Spekuluje se o interakci s mitochondriální funkcí a inhibici syntézy DNA/RNA. Některé studie naznačují, že isobisvertinol má mírnou antimikrobiální aktivitu proti gram-pozitivním bakteriím. Účinek na plísně nebo gram-negativní bakterie však není výrazný. Podobně jako u některých příbuzných metabolitů (např. verruculogen) se předpokládá, že může být potenciálně neurotoxický, ale konkrétní neurofarmakologické studie s isobisvertinolem nejsou dosud známy. Stejně tak předmětem spekulací jsou úvahy, že by isobisvertinol mohl být inhibitorem nkterých enzymů (acetylcholinesteráza, proteinkinázy), pdobně  jako některé meroterpenoidy z této skupiny sekundárních metabolitů.